Sedím na obědě s kolegyní a kolegou a říkám: ,, Včera
jsme se dívala na 168 hodin a byla tam reportáž o slepých rodičích, kterým se
narodila zdravá holčička. Sice jim musela pomáhat asistentka v péči o
miminko, ale zvládli to. Teď jsou jí čtyři roky a je moc šikovná, pomáhala
jim s různými činnostmi, byla na svůj věk velmi nesobecká. To se mi moc
líbilo.‘‘
Kolegyně:,, Nemůžeme se bavit o něčem, co není tak smutné?‘‘
Já:,,Co je na tom smutného? Vždyť jsou šťastná rodinka. O
jednoho nesobeckého človíčka je na zemi víc.‘‘
Kolega: ,,Je to smutné, protože to dítě je chudák. Bude se
ve škole od ostatních lišit.‘‘
Vzpomněla jsem si sama na sebe. Na moji odlišnost a šikanu.
Byla to moje chyba jen proto, že jsem se od ostatních dětí nějak lišila? Nebo
proto, že ostatní se rádi posmívali tomu, čemu nerozuměli...
,,Co je špatného na tom, se lišit?‘‘ ptám se ho.
,,Prostě nezapadneš.‘‘
A hotovo. Prostě nezapadneš. Ale co když nechci zapadnout? Já
fandím těm, co nezapadají. Máme to těžší, ale jsme pak silnější. Více si toho
zažijeme, často jsme osamělí, protože najít toho, kdo by nám opravdu porozuměl,
není lehké. Nechceme povrchní přátele, ale potřebujeme kamarády na život a na
smrt, které můžeme vzbudit o půlnoci a oni se nebudou zlobit, ale rádi nás
uvítají. A budeme mít jedno společné – nezapadáme. Jiné přátele ani nemám. Se
zapadajícími si nerozumím a někdy je mi z jejich omezených názorů špatně.
Hlásají toleranci, ale jen u druhých. Záleží jim jen na sobě a jejich
nejbližších, kteří zapadají. Drží si svou denní rutinu, to je jejich smysl
života. Narodit se, založit rodinu, zemřít. Že by mohlo být něco víc je nezajímá. Prý na
to nemají čas. Nemají čas přemýšlet?
Liším se. Asi budu muset začít obědvat sama, protože z povrchních
plků ztrácím chuť k jídlu.
