Mám kamarádku, které před půl rokem našli bulku v prsu.
Byla na operaci, nyní podstupuje chemoterapii a pak ji čeká ještě
ozařování. Řeknete si, to je smůla, ale
to se stává mnoha ženám nebo jste možná ta, co si to taky prožila či prožívá.
Snažím se ji navštívit aspoň jednou za 14 dní, abych viděla, jak to zvládá.
Naposledy jsem ji viděla předevčírem. Naše konverzace je vždy podobná a dala by
se shrnout takto:
,,Ty to zvládneš.“
,,Já vím, musím.“
Pak ji vyprávím o lidech, které znám a kteří se uzdravili a
ona mi vypráví o své dceři, která měla taky rakovinu a je teď v pořádku.
Mojí kamarádce je totiž přes 70 let.
Jenže já taky vím o lidech, kteří to nezvládli a dneska jsem
si uvědomila, že ona má na strach právo. A já nemám právo ji o něj připravit. Protože
není rozdíl, jestli máte rakovinu a je vám 20 nebo 70, strach je pořád stejný.
Na nemoc a smrt není nikdo připraven a je to v pořádku. To není nalhávání
si, přirozený stav je být zdravý, jinak by si to každý nepřál. Nechci, aby se
svým strachem byla sama.
Takže až ji znovu uvidím, nechám ji o svém strachu mluvit,
aby s ním nebyla sama a utěším ji až pak. Léčbu ji poskytují doktoři, ale
citovou oporu kamarádi. Ta o výsledku totiž může taky rozhodnout.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji Vám, že jste si našli čas pro komentář na můj blog!