úterý 16. února 2016

A zase jeden kolega

Můj minulý text o kolegovi v zaměstnání byl, abych tak řekla, hororový. Je ale za mnou! Horor s šikanujícím kolegou se už doufám nikdy opakovat nebude...
Jedna věc se ale nikdy nezmění, a to, že v každém zaměstnání existuje člověk, který vám rád dělá problémy. A já nikdy nepochopím proč, proč, proč,...ne proč já, je mi líto každého, komu někdo problémy způsobuje, ale vůbec PROČ! Co mu to přináší? Má z toho nějaký uspokojující pocit? Bere to jako smysl svého života? Připadá si pak důležitější? Nebo ho to prostě jednoduše a ďábelsky baví? Pro tohle chování prostě pochopení nemám.
Ale proč to píšu. I v mém novém zaměstnání se takový kolega opět vyskytuje. Na mě ale nemá, já jsem se totiž už poučila! Už se nerozčiluju, už se směju. 
Tento kolega je totiž po celé firmě známá postavička a myslím, že ostatní spolupracovníci jen čekali, jak se s ním poperu já, nová ve firmě a na nové pozici. Je o něm všeobecně známo, že opovrhuje ženami a rád je uráží. To jsem nevěděla, štěstí pro mě, asi bych se ho jinak bála, jsem bázlivá povaha. Teď už vím, že není čeho se bát, zažila jsem s ním konfrontaci a vím, že kdo se bojí, je on. Žije si ve svém vzdušném zámku vlastní důležitosti a každá malá změna může jeho bublinu prasknout. Já jsem ta změna. Mám kancelář vedle té jeho a občas spolu musíme spolupracovat. 
Takže ženy se podle něj dělí na vyzobané slunečnice a vyschlé studny. Já mám novou přezdívku, a to arogantní krávu. Přišla jsem k ní takhle:

Při odchodu kolegy na oběd po schůzce, která se týkala společného projektu, a na kterou mě zase nepozval (už asi po třetí).
,,Pane N...., chci se vás zeptat, pro mě ignorujete, když nám šéf nařídil, abychom na tomhle dělali oba?"
Nic. Kolega si zamkl kancelář a odcházel bez jediné reakce, jako bych tam nebyla. Já jsem se nenechala odbýt. Šla jsem za ním a pořád se ptala: ,,Počkejte, mluvím na Vás, nechcete mi odpovědět?"

Když už jsme byli venku a nastupoval do auta,bez toho, že by se na mě podíval, řekl mi jen: ,, Něco Vám řeknu, když mistr přijde do kravína, kráva zabučí. Tak arogantní ženskou jako vy, jsem ještě neviděl." A odjel. 

Nepochopila jsem ho, a tak jsem šla zpátky do kanclu. Když se vrátil, přišla jsem znovu za ním a zeptala se ho, co to mělo znamenat. Nechápala jsem, proč je na mě naštvaný, co jsem mu udělala. Zatáhl do toho dalšího kolegu s tím, že neumím nikoho zdravit. Že jsem mladá a žena a na schůzkách bych měla mlčet a k ničemu se nevyjadřovat. Celou dobu se choval velmi afektovaně. 

Já sice vypadám, že jsem zrovna spadla z višně, ale zdání někdy klame;-) 

Ví, jakou mám praxi, sám mě už vyzpovídával, protože absolutně nesouhlasil s tím, aby mě náš šéf přijal. 

Rozlobilo mě to. Jaké má právo se ke mě takto chovat? Jistě že nemá. Takový člověk jako on, má ale právo, na co chce. Nejsem jediná žena ve firmě, ke které se chová takto arogantně. Ale jsem asi jediná, která si to nenechá líbit. Zavolala jsem tedy šéfovi, že spolupráce s tímto kolegou je nemožná. Šéf slíbil, že něco vymyslí. Příští den si nás oba pozval. Já jsem nemluvila, jen šéf a kolega. Kolega vlastně spíš koktal, na konfrontace opravdu není dobrý. Šéf mu předložil argumenty proč se má ke mě chovat normálně bez urážek a spolupracovat, jinak ho může vyhodit.

Dost mě to překvapilo. Čekala jsem řešení typu: ,, A teď si to přede mnou vyříkejte", jaké jsem zažila v minulém zaměstnání. Nebo: Vyřešte si to mezi sebou sami. A ono tohle....

Od té doby si do mě kolega stejně občas rýpne, asi si neumí pomoct.
Nechci se mu vymívat, ale každé chování má následky. Nebudu mu oplácet stejnou mincí, nechci být jako on. Jeho poznámky přehlížím, stejně se jim nikdo nesměje. Ale není mi ho líto. Každý se totiž může změnit, když chce, ale to egoisti nepochopí. Jsou totiž nejlepší a nic lepšího už není.

pondělí 15. února 2016

Šaty z pánské košile

Nevím jak vy, ale já nosím nápad v hlavě hodně dlouho, než ho zrealizuju. Dávám tomu čas, aby se vyvíjel, jako tyhle šaty. Původně měly vypadat jinak, ale tohle je mnohem lepší. A navíc jsem u toho zrecyklovala hned dvě věci! Úplet, který byl kdysi sukně, pak šaty nebo vesta a teď je z něho vrchní díl šatů. Dále pánskou košili z jemného manžestru v barvě, která se mi opravdu moc líbí. Košile stála jen 30 kč, ale taky čas, než jsem ji našla! I věc, kterou stejně rozstříháte, musíte v sekáči občas dlouho hledat. Nesmí mít fleky, díry, vyšoupaná místa, vybledlou barvu, apod.



Zde je obrázek, jak jsem košili vlastně rozstříhala, aby šaty vznikly.


Jak můžete vidět, úplet jsem uprostřed vepředu rozstřihla a všila část košile s knoflíky. Vrchní část byla žel na poprvé moc dlouhá, špatně jsem si to rozměřila. Na parání jsem byla moc líná, tak jsem pas prostě znovu rozstřihla, i když zapínání už bylo našité. Zkrátila jsem z úpletu co bylo třeba a znovu pas našila i se zbytkem zapínání. Ze mě si příklad rozhodně neberte;-)