neděle 20. prosince 2015

Zkušenost, na kterou nezapomenu

Ráda bych se s vámi podělila o hořkou zkušenost ze života, kterou už nechci nikdy prožít. Hodně mi toho dala, ale taky zničila. Většina toho, co bylo zničeno už je naštěstí zpátky, a to díky mému manželovi a přátelům, kterým nebylo jedno, co se děje.
Tady je.

1.9.2012 jsem nastoupila do jedné nejmenované firmy blízko Kroměříže. Přijímal mě člověk, který měl být můj nadřízený. Byla jsem technik ve správě areálu firmy hlavně ve stavařině, což je můj obor.

Na začátku jsem se mu líbila. Bral mě všude s sebou a rád mě ostatním představoval. Neustále si ke mně chodil stěžovat na všechny kolegy, jak se flákají, jsou neschopní a svou práci dělají špatně a on má kvůli tomu komplikace. Ovlivnil mi tím hned ze začátku názor na mé kolegy. Při realizaci stavebních úprav a dalších projektů obcházel směrnice i zákony, což realizacím ne vždy pomáhalo a někdy je to dost zbrzdilo. Asi po roce jsem už znala kolegy i legislativu lépe a dovolila jsem si občas s ním nesouhlasit. 
Přestal mě všude brát s sebou, ale pořád se se mnou dost bavil a já si myslela, že je všechno v pohodě. Pak začal poukazovat na moje chyby a zveličoval je, vícepráce na projektech shazoval jen na mě a minimálně jednou mi kvůli tomu ukrátil výplatu skoro o 2 tisíce, ačkoli je odsouhlasil on. Vždy, když jsem ho upozornila na rozpory v jeho tvrzeních, protože jsem z nich byla zmatená, naštval se a všechno svedl na ředitele. Říkal mi, že si na mě ředitel stěžuje, že jsem moc pomalá, že moc chodím k doktorovi a další věci. Přestal se se mnou normálně bavit a omezoval se jen na rozkazování, zadávání nesmyslných úkolů a ponižování při jejich hodnocení. Zadával vše dost nejasně, takže mu nešlo vyhovět a neúspěch pak sváděl na mě. 
Naštěstí jsem mohla často komunikovat přímo s ředitelem. Na konci roku 2013 mi ředitel nabídl, abych pracovala pro firmu na investicích. Souhlasila jsem, i když mě můj nadřízený odrazoval, že to nedokážu, nezvládnu, že jde o velké peníze a tak. Byl to na mě velký tlak, protože v té době jsem měla vlastně 2 nadřízené, ředitele a jeho, a každý mi říkal něco jiného, většinou přesný opak.
Ponižoval mě hlavně před mým nejbližším kolegou, se kterým jsem často spolupracovala. Často jsem v práci brečela a když mě při tom přistihl, smál se, že nic nevydržím. V prosinci 2014 jsme spolu měli naposledy normální rozhovor o tom, kde budu. Zda ve správě stále pod ním, i když budu pracovat jen na investicích nebo přímo pod ředitelem. Přesvědčoval mě, že to sama pod ředitelem nezvládnu, protože jsem nemocná a on mě musí zastupovat (opravdu jsem nemocná byla, trpím lehkou psychickou poruchou, která se ovšem stále zhoršovala, asi si dokážete představit co za to mohlo).
Za celou dobu jsem přišla přitom asi jen o dva kontrolní dny na investicích a nebylo to kvůli záchvatům, byla jsem nemocná doma kvůli průduškám.
Ten poslední půlrok se mi zdraví opravdu zhoršilo, měla jsem znovu záchvaty astmatu i disociativní poruchy. Nervy jsem měla k prasknutí. V lednu 2015 jsme s ředitelem znovu přemýšleli, že raději přejdu přímo pod něj. Oznámili jsme mu to. Navenek to vzal klidně, ale jeho komunikace se se mnou se ještě více zhoršila. S dodavateli na investicích se scházel za mými zády. Opakovaně jsem proto ředitele upozorňovala, že za investice mého bývalého nadřízeného odmítám převzít odpovědnost. Nepředával mi informace, takže mě dostával do absurdních situací, kdy jsem nevěděla o jeho dohodách s dodavateli, které zahrnovaly i vícepráce. S ředitelem jsme proto vypracovali směrnici o investicích, která takovým věcem měla zabránit. On si ale vytrhl jednu větu z kontextu, a to, že technik investic poskytuje podporu správci majetku daného střediska. Nic jiného ho nezajímalo. Důležitější ovšem bylo, že mám být kontrola, zda je investice v souladu s legislativou a zájmy firmy. Docházelo tak ke spoustě hádkám a nedorozuměním. Odmítal se mnou diskutovat. A když už diskutoval, ponižoval mě, jednal se mnou jako s blbečkem, takže jsem musela odejít z místnosti, abych se před ním nerozbrečela. Nebo jsem to vydržela a on to ukončil slovy: A to je konec diskuze! a z místnosti odešel on nebo už mě ignoroval a bavil se s kolegou. Nechodil na kontrolní dny vůbec nebo pozdě nebo měl dovolenou, o které mi neřekl, abych to mohla přesunout. Tím svaloval veškerou zodpovědnost na mě.
Díky němu jsem získala pocit, že za nic nestojím, že škůdce jsem vlastně já a jsem psychicky tak narušená, že by mě měli zavřít do ústavu. Trpěla jsem kvůli němu hroznými depresemi a bolestmi břicha, které se opakovaly každý den, když jsem měla jít do práce. Nebýt mého muže a přátel, tak už tu asi nejsem.
Časem jsem si uvědomila, že jde o člověka s tak malým sebevědomím, že si ho musí zvyšovat jen na úkor druhých. Moje chyba byla, že jsem mu to umožnila, že jsem mu věřila a neustále se snažila to s ním dát zase do pořádku. To byla chyba. On chce být pro lidi ve svém okolí autoritou, bohem, a kdo ho zpochybňuje, běda mu. 
Nakonec jsem po třech letech dala výpověď. 
A hádejte co. Mám novou práci, kde mě nikdo nešikanuje, pořád dělám v oboru, plat nemám horší, kolektiv je lepší, záchvaty disociativity odezněly, nemám ani panické záchvaty ani deprese.
Jen doufám, že mi tahle zkušenost pomohla, abych se s příštím takovým člověkem, který mi přijde do cesty uměla lépe vypořádat a nenechala si už nikdy takhle ubližovat.


pátek 13. listopadu 2015

Batůžek

Hola!
V mém životě se událo několik změn tak výrazných, že se z nich možná někdy vypíšu a bude z toho článek do sekce Úvahy a fejetony. Každopádně jsem už týden nezaměstnaná.
Asi tak tři dny mi trvalo si na to zvyknout. Konečně sis mohla přispat, někdo by řekl. Ale mě se ani nechtělo, protože další den by se žádné vstávání nekonalo taky. Člověk si neváží věcí, které už nejsou výjimečné.
Když jsem se dostala z nálady ,,na nic'', skutečně jsem začala dělat i věci, které jsem předtím odsunovala. Pořádně jsem uklidila dům, zašila si oblečení volající po opravách, zazimovala zahradu a podobně...
Taky jsem se dostala i k troše zábavy. Jelikož už zase nemám peníze, musím si módu vyrobit sama. Delší čas toužím po batůžku, tak jdu na to.
Ušít mi ho trvalo asi 5 hodin, samozřejmě s přestávkami. Zde je výsledek:

Všechny části na batůžku pochází z věcí, které by se normálně vyhodily. Svrchní část je ušita z koženky získané z fabriky na sedačky, kde zbytky koženek odprodávají, protože jí není dost na potahy. Podšívka je z pánské košile ze sekáče, kapsičky na podšívce jsou ze vzorků potahových látek opět z nábytkářské dílny (velice pevná látka, která se nevytahá). Popruhy jsou ze staré kabelky, ta se už nedala použít, ale její popruhy ano. Popruhy jsou vytvořené ze dvou částí, pevné a pohyblivé se sponami, kterými se reguluje délka. Pohyblivé části jsem taky ustřihla ze starého batohu (velice ošklivého, asi jsme ho dostali někde zadarmo). Trojúhelníky pro připojení pohyblivých částí popruhů k zádům batohu jsou taky ze vzorku potahové látky. 
batůžek v rozloženém stavu

batoh je už sešitý

Pokud budete někdy šít batoh, správná délka popruhu se zjistí snadno. Změříte si délku popruhů na batohu, který obvykle nosíte. My jich doma máme snad pět (od nejmenšího po opravdu velký).
Batoh doporučuji na zádech vyztužit. Já na to použila vatelín a kus pružného kartonu (zadní strana skicáku nebo velká krabice třeba od müsli).

Pak jsem vložila podšívku a zahnuté okraje obou částí přišila k sobě. Na to potřebujete opravdu pevnou jehlu do stroje, protože jde o několik vrstev, které musíte prošít. Nejlepší je jehla na kůži (na balení je napsáno leather nebo leder).
Nejlepší je, když vám v tomhle nejkritičtějším kroku dojde spodní nit a vy šijete v klidu dál, akorát na prázdno. Mě to prostě nikdy včas nedojde. Takže všechno znovu.

Nakonec jsem sešila oba popruhy. Vrchní pevnou část a spodní pohyblivou se sponou. Můžete to udělat vlastně kdykoli, ale já si nechala to nejlepší zkrátka na konec.

Zapínání je pomocí knoflíků. Je to nejlepší a nejjednodušší, krom toho jsem nic jiného doma neměla. Magnety jsou sice fajn, ale já je doma běžně neskladuji. Knoflíkové dírky jsou z přišité gumičky ke klopě batohu. Můžete použít gumičky do vlasů, které se roztrhly ve spoji. Flexibilní gumičky se osvědčí hlavně ve chvíli, kdy je batoh plný, klopu tak vždycky zapnete.
      

A víte z čeho mám největší radost? Že je to fakt funkční!
Opravdu, ne všechno, co ušiji je funkční a já to pak nosím. Ale to sem taky nedávám, proto se o mých neúspěších nikdy nedozvíte, chachá.

Další dobrá zpráva je, že už příští týden ve středu nastupuju do nového zaměstnání. Stále využiji své stavařské schopnosti, takže stavbyvedoucí, třeste se!









neděle 16. srpna 2015

Francouzská spona

Hola!
sice je to příspěvek o francouzské sponě, ale učím se španělsky, takže proto ten španělský pozdrav.  Pokud chcete vyrobit podobnou sponu, budete potřebovat:
 - francouzskou sponu bez zdobení
 - kabošonky vaší oblíbené barvy (já je mám s Kiku)
 - obarvené pírko
 - měkkou látku
 - šperkařské lepidlo (k dostání na Fleru)










sobota 20. června 2015

Nejkrásnější zahrada

Psi zaslechli zacinkání vodítek a začali štěstím skákat. Jejich stupnice natěšení je ve chvíli příprav na procházku na nejvyšším stupni. Poskáčou mě, poškrábou mě, olízají na místech, kam dosáhnou, když si zavazuju boty. Když se konečně dostaneme za vrata na cestu, dotáhnou mě na kraj Karlovic, kde začíná les. Ronn stále na vodítku, Amy na volno s klacíkem v hubě, který jí supluje kořist, tudíž si nevšímá zajíců a jim podobné havěti, jdeme po cestě k rybníčku. Je mi krásně. Les žije, dýchá, voní, mluví skrz stromy, vítr, zvířata. Celý tento les, až do Prusinovic, je jedna krásná zahrada. Jsem na tom závislá. Na květiny, stromy, jehličí, listy, kmeny s odlouplou kůrou, brouky, hlemýždě, kapradí, pařezy, vonící  lepivou pryskyřici, zpěv ptáků, zvuk datla, ... každý den je jiná a nikdy neomrzí. 
Starosti nezmizí, ale cykly lesa mi dávají kýžený pocit jistoty, který se ve světě lidí tak těžce hledá. Zákony přírody jsou něco, na co se dá ještě spolehnout. Asi je to tím, že je neřídí lidé.
Kdo je pak ovšem řídí? Nebo kdo je vymyslel? Kdo jim dal počátek?

Obal na tablet a jiné

  Jak jste si možná všimli, moje frekvence příspěvků ohledně šití se značně snížila. Půl roku jsem se věnovala tvoření broží a jiných doplňků, z nichž některé se mi podařilo i prodat (doufám, že uživatelům dobře slouží), některé jsem rozdala jako dárky a některé mi zbyly...snad budu někdy pokračovat. 
  Nyní jsem ovšem opět vytáhla šicí stroj a zatím jsem si troufla jen na něco jednoduchého, a to obal na tablet z koženky. Pořád mám dost koženky, a tak jsem zvolila tu v šedé barvě. Postupovala jsem podobně jako v tomto mém návodu. Obal je opět vyztužen kartonem zašitým uvnitř podšívky. Karton jsem vystřihla stejně jako v dřívějším návodu z krabice cereálií. Díky kožence se nemusíte bát, že by navlhl. Koženku jsem na okrajích ozdobila krajkou.


Dále jsem ušila kapsičku na zip. Ta však není vyztužená kartonem.


Na podšívku používám zbytky látek, zde konkrétně z povlečení a zkrácených závěsů oken.



pátek 6. března 2015

Přírůstek do rodiny

Zdravím všechny, kteří narazili na tento šťastný příspěvek a zároveň se omlouvám všem, které jsem názvem uvedla v omyl. Ne, dítě nebude, ale máme někoho jiného!
Od doby, kdy nám naše fenka JRT Amy zakousla andulku, bylo jasné, že s jejím sobectvím musíme něco udělat. Hned nás napadlo pořídit jí psího kamaráda. Ale zvládneme dva psy? Po rychlém spočítání dalších nákladů a porovnání pro a proti, jsme začali hledat psa zdarma k adopci. Některé z našich cest vedly i do útulku, ale malí psi, které jsme tam našli, byli už příliš staří nebo hodně agresivní. Převychovávat agresivního psa, na to fakt nemám, navíc když míváme na návštěvu často děti. Starý pes by naší tříleté fence nestačil, potřebujeme zdravého a hravého psa. Po několikatýdenním hledání  jsme našli. Jeden pán bydlící nedaleko od nás hledal nového pána pro svého tříletého samce foxteriéra. Popis povahy psa zněl hezky, a tak jsme se tam vydali. Inzerát nelhal. Foxlík byl velmi přátelský a společenský. Měl jedinou vadu. Byl velmi nevychovaný, protože celý život žil na dvorku s fenkou, která nedávno zemřela, ale nikdo ho neučil poslouchat povely. Řekli jsme si, že to riskneme a udělali jsme dobře. Už teď, po pouhých 4(!) dnech umí povel sedni a chodit na vodítku. Také se odnaučuje skákat po lidech a šťastně leč přesto nebezpečně cvakat tlamou při hraní. A jak to bere všechno Amy? Hned si s ním začala hrát, druhý den se trochu porvali jak to ve smečce při příchodu nového jedince a stanovení pozic bývá, ale už se vzájemně respektují a Amy zdá se ani nežárlí. Jmenuje se RONN (Ale říkáme mu Ronník).






čtvrtek 19. února 2015

Co je špatného na tom, se lišit?

Sedím na obědě s kolegyní a kolegou a říkám: ,, Včera jsme se dívala na 168 hodin a byla tam reportáž o slepých rodičích, kterým se narodila zdravá holčička. Sice jim musela pomáhat asistentka v péči o miminko, ale zvládli to. Teď jsou jí čtyři roky a je moc šikovná, pomáhala jim s různými činnostmi, byla na svůj věk velmi nesobecká. To se mi moc líbilo.‘‘

Kolegyně:,, Nemůžeme se bavit o něčem, co není tak smutné?‘‘

Já:,,Co je na tom smutného? Vždyť jsou šťastná rodinka. O jednoho nesobeckého človíčka je na zemi víc.‘‘

Kolega: ,,Je to smutné, protože to dítě je chudák. Bude se ve škole od ostatních lišit.‘‘

Vzpomněla jsem si sama na sebe. Na moji odlišnost a šikanu. Byla to moje chyba jen proto, že jsem se od ostatních dětí nějak lišila? Nebo proto, že ostatní se rádi posmívali tomu, čemu nerozuměli...

,,Co je špatného na tom, se lišit?‘‘ ptám se ho.

,,Prostě nezapadneš.‘‘

A hotovo. Prostě nezapadneš. Ale co když nechci zapadnout? Já fandím těm, co nezapadají. Máme to těžší, ale jsme pak silnější. Více si toho zažijeme, často jsme osamělí, protože najít toho, kdo by nám opravdu porozuměl, není lehké. Nechceme povrchní přátele, ale potřebujeme kamarády na život a na smrt, které můžeme vzbudit o půlnoci a oni se nebudou zlobit, ale rádi nás uvítají. A budeme mít jedno společné – nezapadáme. Jiné přátele ani nemám. Se zapadajícími si nerozumím a někdy je mi z jejich omezených názorů špatně. Hlásají toleranci, ale jen u druhých. Záleží jim jen na sobě a jejich nejbližších, kteří zapadají. Drží si svou denní rutinu, to je jejich smysl života. Narodit se, založit rodinu, zemřít.  Že by mohlo být něco víc je nezajímá. Prý na to nemají čas. Nemají čas přemýšlet?


Liším se. Asi budu muset začít obědvat sama, protože z povrchních plků ztrácím chuť k jídlu.