Pracuji ve stavebnictví, kde
je možná větší podíl mužů než žen, statistiky jsem nezkoumala, ale historicky
se člověku pod pojmem stavař vybaví spíše muž než žena, to je v pořádku,
nemá smysl snaha to změnit. Při pohledu z jiné stránky, však do tohoto
oboru vnáší mnoho dobrého muži i ženy.
Na rovinu: do praxe jsou
vhodnější muži. Na staveništi se totiž vyskytují jenom muži, ještě jsem
nenarazila na dělnici (před r. 1989 to asi bylo možné, ale nevím, jestli tam
byly dobrovolně, pokud nepomáhaly při stavbě vlastního domu nebo bytu). Na
staveništi je prostě drsné a sprosté prostředí, kde křehká ženská duše buď
zhrubne (je to pak ovšem ještě žena?) nebo nevydrží. Dělníci většinou nejsou zvyklí plkat, neřeší,
jak vypadají, často dostatečně nedbají na bezpečnost, a když už mluví, tak
nevybíravě. Proč taky vážit slova, mezi svými se můžou chovat, jak chtějí.
Stavbyvedoucí by taky měl být člověk do praxe, a proto to
většinou bývají muži, ze stejných důvodu jako jsou uvedeny výše. Jsou i ženy
stavbyvedoucí, četla jsem o jedné, ale s prominutím žensky nevypadala.
Pro ženy je vhodné prostředí
projekce a inženýrské činnosti (laicky – projekt a vyřízení povolení stavby).
Je to zpravidla kultivované prostředí, jednání se zákazníky a úřady. Vyžaduje to taktní chování, řečnické
schopnosti, dodržování aspoň nějaké etiky, zodpovědnost a příjemný vzhled.
A už tu máme rozdělení funkcí ve stavařině na mužské a
ženské. Je to ovšem špatné nebo nespravedlivé?
Já v oboru stavařiny
pracuji někde na pomezí - mezi projekcí
s inženýringem a staveništěm.
Řídím stavbu jako zástupce investora od umístění
investice na seznam ročních investic až po kolaudaci. Přesto, že musím v rámci
kontrolních dnů řešit záležitosti i na staveništi, nelituji toho, že jsem se
nenarodila jako kluk. Moje křehká ženská duše sice občas trpí, ale doma ji můj
muž tak dobře udržuje, že bych o ni snad nemusela přijít. Když jsem poprvé přišla na staveniště,
začínalo být už teplo, bylo brzké léto a já tam dorazila v sukni. Chlapi
se ptali, jestli jsem nezabloudila z koupaliště, které bylo poblíž. Ale zvykla
jsem si.
Nedávno jsme potřebovali
sehnat jistého dodavatele, který pro nás už dříve něco dělal. Mým kolegou mi
bylo řečeno: ,,Zavolej mu raději ty, on na tebe…no, víš jak..‘‘
,,Chápu, zavolám mu já.‘‘ Vůbec mi to nevadilo. Vždyť od
toho jsem taky žena! My ženy to máme trochu v krvi…umíme využít, co nám
bylo hezkého darováno (neříkám zneužít) v hlavě i na těle. A to není nic špatného, spíše naopak.
Před jistým časem jsem
spolupracovala s jedním mladým zástupcem stavbyvedoucího. Potvrdil mi, že zřejmě díky svému vzhledu a
veselé povaze umí dobře vycházet se ženami úřednicemi a kolegyněmi. Já mu to
stvrdila i svými zážitky s úředníky, dodavateli a některými kolegy.
Rozhodně bych tedy nechtěla, aby mě brali stejně jako muže. Chlap bych totiž
byla ošklivý;-) To už by se mi nehodilo vůbec.
Člověk si pohlaví nevybírá
(opět kromě pár případů, co si to i zaplatí, opět na jiný článek), tak proč ho ve
svém zaměstnání v rámci slušnosti nevyužít?