Lesem se prodírala temná postava. Stoupala vzhůru po svahu, opírala si ruce o stromy, až se nehty zarývaly do kůry, nohy klouzaly po vlhkém listí a bahně. Zanedlouho se objevil hrad v celé své velikosti. Tu osobu od něj dělil jen vodní příkop, nyní vyschlý, avšak stále dost hluboký a zarostlý hlubokým trnovým houštím. Přes příkop však už byl spuštěn most. Výborně, pomyslel si Ramon, takže už mě čeká.
Přešel jej tedy. Na nádvoří za branou našel loučemi osvětlený vchod a uvnitř kamenné točité schodiště. Vyšel tedy nahoru. Na odpočívadle byly jediné dveře. Za nimi spatřil obrovskou síň. V šeru sotva viděl, ale svit měsíce z vysokých oken mu pomohl rozeznat obrysy osoby sedící na jakémsi kamenném křesle.
„Kde je?“ Zeptal se Narai místo pozdravu.
„V táboře,“odsekl Ramon.
Narai mlčel. Nepotřeboval řeč, nepotřeboval přesvědčování ani příkazy, aby se něco dozvěděl. Zavřel oči. Ramon v tichu čekal, co bude.
„Pane, …,“prolomil pak ticho, ale více toho už neřekl, neboť se svalil na zem. Nebyl však mrtvý. Mrtví bolest necítí. Ale on ji cítil. Prostupovala celým jeho tělem. Byla jako exploze tisíce jehliček zabodávajících se mu do kůže a do hlavy. Přinutila ho zahryznout se do rtu, až v ústech ucítil pachuť krve. Svíjel se na zemi, rukama si tiskl čelo a přál si, ať už to skončí. Klidně i smrtí, jen ať to skončí …
„Smrt?“ Podivil se Narai. „Moc jednoduché.“ Vztáhl ruce, znovu zavřel oči a nechal je poklesnout. Bolest utichla. Ztratila se. Ramon ležel na zemi, v těle i v hlavě prázdno. Tupě zíral do vysokého stropu utápějícího se v šeru. Teď se Narai konečně zvedl, došel až k němu a položil mu ruku na čelo. Síní se nesl šepot vycházející z Naraiových úst.
12. Jonatan se cítil unavený a toužil po odpočinku, ale podvědomě věděl, že už není čas. Skoro na koni usínal. Už dávno si všiml, že kůň jde jakoby sám. I když chtěl změnit směr, zvíře se nedalo, jakoby vědělo samo, kudy jet.
Krátce po půlnoci dorazil k hustému houští, za nímž spatřil světla ohňů. Byli to od hranic kraje první lidé, které potkal, a tak se trochu divil. Prohlédl si je za křovím blíže a poznal, že to zřejmě taky nebudou místní, ale lidé z daleka. Co však dělají tady? Pozorně se rozhlédl kolem a taky nahoru, až spatřil hrad. Vůbec však nevěděl, co má dělat. Má najít Joadin, to ano … nejsou ti lidé její únosci? Ženu mezi nimi ale neviděl … třeba je tam nahoře. Mýtinou ale jít nemůže, tam jsou oni. Ohlédl se za sebe. Les. Může je přes něj obejít. Koně uvázal a vběhl do temnoty lesa.
Jonatan trochu přecenil svůj orientační smysl. Tápal ve tmě mezi stromy a přál si, aby už svítalo. Na chvíli se zastavil a přemýšlel kudy dál, když zaslechl jemné prasknutí. Jistě, les je plný zvuků, obzvláště v noci, ale tohle bylo prasknutí větve od lidského šlápnutí, ne to lehoučké jako od zvířete. Zkusil jít jeho směrem, slyšel šustot, jakoby od látky až zahlédl něco nečekaného. Byl to cíp sukně mizící za hustý porost nízkých keřů. Rozběhl se za ním. Pak už neviděl jenom cíp sukně, ale sukni celou, ba i jakousi dívku, co za ni tahá a snaží se vyprostit ze spárů houští. Když ho spatřila, začala rvát sukni ještě zuřivěji.
„Neboj se!“ Chtěl ji uklidnit. „Jak se jmenuješ?“
Dívka se snažila popadnout dech. „Joadin,“hlesla.
Jonatan zůstal ohromeně stát.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji Vám, že jste si našli čas pro komentář na můj blog!