Uprostřed v tmavé síni seděl na židli připomínající trůn postarší muž s hlavou v dlaních. Náhle se napřímil. JEHO mysl sice ovládat nedokáže, ale ostatních ano ... Ty zvířecí jsou nejjednodušší. Řídí se pouze instinkty, je tedy snadné je k něčemu přimět. Potlačit jejich potřeby … i za cenu života. Ten pro něj stejně nemá cenu.
Už brzy bude mít svou oběť tady. Joadin. Trvalo mu to velmi dlouho, dostat se jí do hlavy. Je silná a ani tak se mu ji nedaří plně využít, zkusit co vydrží. Až ji bude mít blízko sebe, uvidí. Ona je však jen vodítko, bez kterého by sem toho psa nedostal.
11. Prudké polední slunce konečně povolilo a přesunulo se blíže k západu. Ramon a jeho žoldáci už téměř stáli na hranicích El Joenaie. Čím blíže byli, tím více v nich rostla zvědavost a touha dosáhnout svého cíle, vidět toho tajemného a bájemi opředeného mága.
Joadin však měla pocity zcela jiné. Místo zvědavosti obavu a místo touhy strach. Navenek se sice snažila vypadat klidně a vyrovnaně, ale uvnitř se vrtělo vystrašené zvíře. A co dělají vystrašená zvířata? Útočí. K tomu však Joadin neměla sílu ani chuť. Chtělo se jí plakat. Všechna odvaha ji opustila. Nahlas si povzdechla. V zádech po celou cestu cítila čísi oči, ale nechtěla se ohlédnout. Zastavili.
Joadin zůstala sedět na koni, ale všichni ostatní z nich seskočili a dívali se kamsi nahoru. Na pohorku nad nimi se objevila postava muže. Joadin v něm poznala Ramona. Prostorem se rozlehl jeho hluboký a silný hlas.
,,Chci vám říct, že už za chvíli dostaneme svou odměnu …,“ z davu se ozval nadšený jásot, ,,ale tam, kam jedeme, se ještě žádný bojovník neodvážil, neboť proti kouzlům a čárům nemají meče šanci, a tak vás chci varovat! Narai je nebezpečný, musíme být proto opatrní a nikomu ani ničemu nevěřit! Jeďme tedy za svou odměnou!“
Dav se rozprchl, každý ke svému koni a Ramon sešel dolů, aby mohl jet v čele. Zastavil se však ještě u Joadin. Krátce na ni pohlédl. Joadin nevěděla, co si má myslet, ale stiskla mu ruku. Lekla se, co to udělala, avšak Ramon její stisk opětoval. To málo stačilo, aby Joadin znovu nabyla své ztracené odvahy i síly. Její život ještě nemá skončit.
Narai sídlí téměř v samém středu kraje El Joenai. A v okolí snad dvaceti mil nebyl takovou dlouhou dobu spatřen žádný člověk, že už si nikdo ani nepamatuje, kdy jeho neoficiální vláda nad krajem začala. První obyvatelé tohoto prokletého kraje žijí až na samém jeho okraji. A právě těchto obyvatel se Ramon zeptal na další směr cesty. Vyslechl si od nich ještě nezbytná varování a kdejaké báchorky a pak s celou svou družinou pokračoval dál.
Než spatřili první obrysy Naraiova tajemného doupěte, byla už noc. Ramon poručil zastavit, aby si mohli před ránem trochu odpočinout. Ostatní rozbili tábor na malé mýtině pod kopcem, kde stál zdánlivě opuštěný hrad.
Ramon přemýšlel co dál. Stál uprostřed té mýtiny, pozoroval své muže a naslouchal zvukům linoucím se z nedalekého lesa. Pak se zadíval nad sebe, na oblohu, když mu pohled sklouzl o něco níže, spatřil věž Naraiova hradu. V té chvíli se rozhodl.
Joadin jen nerozhodně stála vedle svého koně. Nepřítomně jej hladila po šíji a stejně jako Ramon přemýšlela co dělat dál. Má utéct? Teď má jistě šanci, nikdo na ni nedává pozor. Opravdu nikdo? Rozhlédla se kolem. Všichni se něčemu věnovali, až na … Ramona. Upřeně se na ni díval a najednou k ní vykročil. Šance k útěku byla pryč. Joadin svěsila hlavu. A opravdu by utekla?
,,Joadin,“oslovil ji blížící se Ramon, ,,Joadin, schovej se. Neutíkej, prosím, ale schovej se. Může to být nebezpečné a ještě tě mohu potřebovat. Nechci, aby se ti něco stalo. Popravdě nechápu, proč tě Narai chce. Ale chci to zjistit.“
„Ale kam se mám schovat?!“
Ramon obrátil Joadin tváří k lesu. Kývla, že rozumí a rozběhla se pryč.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji Vám, že jste si našli čas pro komentář na můj blog!