Sen Jonatanův X.

Ani ne za půl hodiny už klepal na těžké okované dveře. Pozorně si prohlédl klepátko. Kladivo se zkříženými meči. Ze dveří vykoukla hlava malého chlapce a pokynutím ho pozvala dál. Vešel do malé světnice, kde byl jeden stůl s lavicí, ale hoch ho vedl dál. Ocitl se v prostorné kovárně. Hoch odběhl a Jonatan osaměl. Tedy...skoro. Všude kolem byli kluci o ně větší než jeho průvodce a opracovávali nějakou věc, kterou přes tolik lidí nemohl ani zahlédnout, ať se snažil sebevíc.

  Něčí ruka mu stiskla rameno a on sebou trhl.

 ,,Promiňte, nechtěl jsem vás vylekat,“omlouval se kovář a Jonatan v něm s potěšením našel právě onoho muže, který jim poradil hostinec U bílého jednorožce.

 ,,Ne, to je v pořádku. Paní hostinská mě sem poslala.“

 ,,Ach, moje sestřenka … kde máte společníka?“ Podivil se kovář. Jonatan mu vypověděl, co se stalo.

 ,,Ach to je mi líto …, ale proč jste u mě?“

 ,,Potřeboval bych zbraň-tedy meč a tohle místo je jejich výrobou přece tak proslulé...“ Jak Jonatan doufal, kováře tato slova potěšila.

 ,,Nač ho potřebujete?“

Jonatan se zdráhal odpovědět. Co mu má říct?

 ,, Musím někomu zachránit život,“řekl pak.

 ,,Ach tak … dobrodružství já rád,“ mrkl na něj kovář, ,,zvlášť, když na konci čeká nějaká odměna.“

Jonatan pochopil. ,,No, já vlastně ani nevím, jak ta žena vypadá.“

 ,,Tak to chce odvahu,“zachechtal se kovář a plácl ho silně do zad až se Jonatan zapotácel. ,,Pojď, ukáži ti zboží.“

Vedl jej zpátky do místnosti se stolem a lavicí a pak k dalším dveřím. Otevřel je. Jonatan si na chvíli musel zakrýt oči. Když se znovu podíval, viděl záblesky slunečního svitu, který sem dopadal přes zamřížovaná okna. Divil se, že se tak odrážejí.

 ,, To jsou naše nejlepší výrobky,“ řekl s pýchou kovář.

Jonatan vešel dovnitř a začal obcházet jednotlivé podstavce s meči. ,,Jsou překrásné,“vydechl. Bral je do rukou, ohmatával je, zkoušel v rukách a každý mu přitom připadal lepší než ten předešlý. Kovář se na něj s potěšením díval, ruce za zády, na tváři zlomyslný úsměv.

Náhle, jako stín se u něj objevil ten chlapec a podával mu něco podlouhlého zabalené do hrubého plátna. Kovář předmět převzal a pochválil chlapce za dobrý nápad. Rozložil jej na zem a zavolal na Jonatana. Jonatan  uchvácen tou krásou k němu nepřítomně přešel. Pohlédl na předmět na podlaze. Oproti tomu, co teď viděl, byl tohle ten nejošklivější meč, jaký kdy …

 ,,Vem si ho do ruky,“vyrušil ho kovář. Jonatan poslechl. Překvapilo ho jaký má tenhle nehezký meč švih a ačkoli čekal, že bude tupý, nešikovně se řízl.

 ,,To je vůbec první meč, jenž zde byl vyroben.“ Poznamenal kovář.

 ,,Jak to, že je tak lehký a přitom se chová jako ten nejtěžší?“

 ,,To nevíme. Vyrobil jej sám Zakkur …,“a už se nadechoval objasnit tu dlouho historii o příchodu neznámého muže, jeho předka, když se Jonatan ozval, že ví, oč jde. Kovář zamrkal. Tak tentokrát ne. Nechal poklesnout ruce a předal  mu tedy ten vzácný dar.

 ,,Opatruj ho dobře. Myslím, že ti hodně poslouží,“kovář teď k němu přistoupil ještě blíž, ,,víš, myslím si, že to, co jej tvoří, není jen kov … myslím si, že je v něm i jakási síla, ne, neušklíbej se, opravdu! Když už byl Zakkur příliš stár na to, aby dokázal ještě pracovat jako kovář, nějak ztratil smysl...víš, smysl života. To, co tak miloval-kovářství-mu bylo najednou odepřeno, kus jeho bytí byl odtrhnut a on věděl, že už se mu jeho síla nevrátí. Jednou, bylo to hned po ránu, přikázal, aby mu tento meč donesli. Pak všechny vykázal ven. Když se však dlouho neozýval, šla se na něj podívat jeho manželka. Našla jej mrtvého. Říkala, že vypadal jako by z něj někdo vysál všechen život. A říká se, že ho vnesl do tohoto neživého kousku hmoty.“ Kovář se významně odmlčel.

  ,,V tom případě si ho nemohu vzít,“ řekl Jonatan rozhodně.

  ,,Ale rád bys ho měl …,“mrkl na něj kovář.

Jonatan se zarděl. A jak! Jak rád by ho třímal ve svých rukách … ale najednou mu to připadalo nepatřičné. On, úplný cizinec, možná dokonce z jiného světa a měl by vlastnit tak vzácnou věc, se kterou ještě ani neumí zacházet? Přesto ho to velmi lákalo … ale co za něj?

 ,,Ale co za něj?“Vyslovil nakonec nahlas.

Kovář se zamyslel. Co za něj … peněz má, že neví co s nimi. Ale zase, ztratit takovou památku po Zakkurovi  …

  ,,Víš … on má nevyčíslitelnou hodnotu, nedá se koupit za peníze. Ale něco mě napadlo … půjčím ti ho. To by si jistě Zakkur přál. Když už do něj dal svou sílu, svého ducha … nechme ho promluvit, ještě jednou, naposledy.“ S tím se na Jonatana usmál a meč v jeho rukou láskyplně pohladil. Jonatan nebyl schopen slova. Ale když už to tak je, ať to dopadne jak má. Rozhodně meč uchopil a vložil do pochvy, kterou si pak ovázal kolem pasu.

   Když znovu usedl na koně, očekával, že pojede tentokrát už pomaleji, protože nebylo dost času, aby si jeho kůň odpočal, ale ten vyrazil s tak překvapivou svižností a sílou vpřed, že Jonatan málem spadl. S těmi zvířaty je tady něco v nepořádku, pomyslel si. První bezdůvodné napadení vlky a teď tohle. Znovu koně pobídl a vyrazil na sever. Směrem k El Joenai. Ale to nevěděl.