Někdo jí odhrnul vlasy z čela, cítila to. Na tváři ji pohladil vlahý ranní vzduch a nesmělé dotyky slunečních paprsků. Ale zdráhala se otevřít oči. Nechtělo se jí opouštět příjemnou náruč spánku, kdy člověk zapomene na problémy, obavy a nejistotu událostí příštího dne. Chvíli ještě ležela, hlavu položenou na mechu vedle kamene, o nějž opřená předchozího dne usnula. Deku si přitáhla až k bradě...DEKU? Kde ji vzala? Je si jistá, že s ní včera neusínala. Někdo ji musel přikrýt...a ten někdo, ten někdo teď právě u ní sedí a odhrnuje jí vlasy z čela. Zoufale už chtěla zvědavostí otevřít oči, když tu jí dal někdo záminku pořádným šťouchem do ramene. Otočila hlavu a spatřila muže s mladým, přesto unaveně vypadajícím obličejem. Tvář mu rámovaly rozčepýřené husté černé vlasy. To je on, jejich vůdce.
,,Už je čas“, řekl. Nabídl jí ruku. Chopila se jí a vstala. Pomyslel si, že ten vztek už z ní snad vyprchal. Ještě včera by na něj určitě s chutí plivla. Je to rozumná holka.
Čeká je už jen kousek cesty. Kousek cesty k odměně a k návratu domů. A pak zase...další úkol. Kolik mu vynese tentokrát? Teď není čas na to myslet. Teď má jiné starosti. Jako zkušený bojovník ví, že nepřítel se nemá podceňovat. Narai sice není nepřítel, ale je nevypočítatelný. Skoro nic o něm neví, a to je právě špatné...existují jen dohady, báchorky, legendy. A ty jsou vlivem strachu často dost nadnesené. Nedá se jim věřit. Lepší je stát tváří v tvář pravdě. Kdyby však Ramon pravdu znal, snad by raději zůstal v nevědomosti...
Pomohl ji na koně, ale otěže si přitáhl k sobě. Ještě pořád ji nevěří. Kdoví čeho je schopna. Neví co ji u Naraie čeká a ani ho to nezajímá. Proti své vůli o tom však začal přemýšlet...Nač ji chce? Nač? Na co taková malá žába...jemu, šedivému staříkovi. Nebo že by se ještě necítil tak starý? Ušklíbl se nad tou představou. Zároveň se ho zmocnila jakási...ano, starost. O ni. O ni? Copak je její starší bratr? Bratříček … ano, bratříček, který má starost o svou malou sestřičku. A je to jen starost? Kolik jí vůbec může být … tak sedmnáct, možná víc, řekl by.
Vyjeli. On v čele a za ním zajatkyně. Nemusí hnát. Město Bebai už mají za zády, žádné komplikace se nevyskytly a i slunce už se po chladivém ránu pěkně rozehřálo. Do večera jsou v cíli. V mysli se mu začal rodit plán. Musí být přece obezřetní...
Jadon dojel Ramona a srovnal krok s jeho koněm. Sdělil mu své obavy o budoucnosti jejich cesty. Jak ho má Ramon rád! Vidí do něj, vidí a cítí jeho myšlenky, už od dětství. Jadon je sice o trochu starší, ale rozumí si s ním, jako s nikým jiným. Kolikrát mu už zachránil kůži. Ať svou radou nebo silou. Naprosto mu věří a svěřil by mu i svůj život. Otěže dívčina koně předal jinému a objel s Jadonem celý útvar až na konec, kde mu tak, aby je ostatní neslyšeli, vypověděl svůj plán...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji Vám, že jste si našli čas pro komentář na můj blog!