Muž s kápí seděl u ohně a ohříval si ruce. Někteří jeho společníci ještě nestačili sesednout z koně. On dojel jako první. Všichni jsou už velmi unavení. Potřebují nabrat nové síly. Naštěstí mají dostatečný časový náskok. Odhadoval, že mají tak čtyři až pět hodin k dobru. Zároveň však doufal, že jejich pronásledovatele, které jeden z jeho mužů zahlédl, jak odjíždějí z hostince a poslal sokola se vzkazem, také zmohla únava. Než ostatní dojeli, měl už rozdělaný oheň a zajatkyni posazenou u kamene kousek od něj. Byl rád, že se na koni udržela sama i se zavázanýma rukama a on ji tak nemusel mít u sebe.
Po očku sledoval co dělá. Seděla tam vzpřímená a hleděla před sebe. V ústech měla stále ještě roubík. Nechtěl jí ho dávat, ale jak procitla z prvního leknutí nad neznámými černooděnci, začala volat o pomoc. Nemohl si dovolit rozruch. Pak náhle, jakoby si uvědomila, že na ni hledí, obrátila se k němu. Snažil se z její tváře vyčíst strach, bezmoc nebo něco podobného, ale viděl v ní jen nenávist a vzdor. Znovu se podívala zase před sebe.
Zakručelo mu v břiše. ,, Jadone!“křikl po jednom ze zesedajících.
,,Ano, pane?“Muž rychle přiběhl.
,,Přines zásoby a připrav večeři. Mám hlad a vy určitě také.“
,,Jistě, hned to bude!“
Za dvacet minut už seděli u jídla. Velitel si sundal kápi a odhalil tak hustou černou kštici, se kterou si ihned začal pohrávat večerní vítr. Jeden z mužů vzal chléb, kousek masa a víno a šel k zajatkyni. Za chvíli všichni uslyšeli výkřik. ,,Ona mě kousla!“ Vyjekl muž a mrštil s jídlem na zem. Ostatní se mu začali smát.
,,Ramone“,promluvil k veliteli jeho nejbližší společník, ,,kam to vlastně jedeme?“
Ramon se poškrábal za uchem. ,,Do kraje El Joenai.“
,,Ale tam už je jenom pustá pláň!“
,,Já vím, ale Narai poručil jet tam.“
,,Tak nás platí Narai...slyšel jsem o něm pěkné věci...prý má co dočinění s temnými silami.“ Vážně pokýval hlavou.
,,Ať je to jak chce. Platí dobře ,a to by nám mělo stačit.“ Ramon se však neubránil pocitu zvědavosti. Co by asi takový starý blázen jako je Narai dělal s takovouhle holkou? Jestli je to, co říkal Jadon pravda, pak raději ani nevědět...
Po večeři postavil jednoho muže na stráž a šel se podívat na dívku. Ještě se jí ani nezeptal na jméno...Došel až k ní. Hleděla na něj s pohrdáním a on si toho byl vědom. Poklekl a vyndal jí roubík.
,,Dneska jsi mu to nandala. Chtěl ti dát jenom jídlo. Místo toho jsi tu trpěla s roubíkem mezi zuby...a nemá cenu tady křičet. Tohle je pustina. Jenom by jsi vzbudila mé muže a ti by ti to nedarovali...nedokázal bych je zkrotit ani já...Jak se jmenuješ?“
,,Joadin,“hlesla. Hlas měla slabý od stálého mlčení.
,,To mi stačí. Dobrou noc.“ A odešel na druhou stranu tábora.
Mezitím už stačili zapálit více ohňů. Lehl si k jednomu z nich a snažil se usnout. Za chvíli si však uvědomil, že ji nedal deku. Jednu vzal z poblíž spícího muže, ten se jen neklidně zavrtěl, a přešel ke kameni, o nějž byla opřená. Na zem složil svůj plášť, posunul ji na něj a přikryl dekou. Potom už spokojeně usnul.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji Vám, že jste si našli čas pro komentář na můj blog!