V tom malém pokoji se jich tlačilo celkem šest. V malém pokoji, v malém a starém dětském domově a se starými, ale hodnými vychovatelkami a jedním doktorem. Někdy míval pocit, že tam jsou už celou dobu působení ústavu. Domov na něj dýchal svým kouzelným dojmem a Jonatan se nechal. Nevadilo mu se odpoutávat od té tvrdé reality, která na něj každý den čekala, totiž na posměšky a ústrky od starších a silnějších spolubydlících. Desetiletý chlapec, tak zranitelný, tak slaboučký ... párkrát už to chtěl skoncovat, na tomto světě jej nic nedrželo. Ale nikdy se k tomu plně neodhodlal. Vždycky se pak dlouho tloukl do hlavy, kde se mu vedle ran způsobených od ostatních udělaly modřiny udělané jím samým. Byl zdeptaný svou neschopností, svým strachem ... ale to nebylo to, co mu v tom vždy zabránilo. Byla to tenoučká nitka vůle žít a něco dokázat, dokázat všem ostatním, co je. Své sny a přání. Svou sílu a odhodlanost, o které si myslí, že ji nemá. Ale ona tam někde je ... je a čeká aby se mohla vydrat na povrch a podívat se na světlo, ne jen vidět ten smutek a tmu v něm. Dusila se tam, chtěla ven.
Jednou večer už měl všeho dost. Zase ho nenechali na pokoji a jemu teď z nosu tekla krev. Ale jemu krvácelo něco mnohem důležitějšího než tělo. Totiž srdce. Přišel ke své posteli a ulehl. Pod hlavou však ucítil neznámý pocit. Zvedl se, aby se na to podíval. Nový polštář! Jak jiné bylo ležet na něm než na tom starém, který zdědil po jakémsi bývalém obyvateli tohoto domu. Byl krásně bílý a měkoučký. Pootevřely se dveře. Jonatan si toho nevšiml zaujat takovou kouzelnou věcí, jakou je pro něho nový polštář. Zpoza dveří vykoukla stará vrásčitá tvář vychovatelky. Jak uviděla tu radost zračící se ne chlapcově obličeji, spokojeně se pousmála a zase zavřela. To musí povědět i ostatním. Netušily, že by z toho mohl být tak šťastný.
Jonatan si na něj znovu a znovu pokládal slastně hlavu. V jednu chvíli si představoval, že je kouzelný a že ho vezme pryč. Pryč od všeho a od všech, co mu ubližují. Zavřel oči. Pomůže mu?
Zdálo se mu, že se vzbudil a není sám, ale někdo je vedle něj. Ohlédl se. Seděla tam. Na jeho posteli. Krásná jako víla, kterou vídával v pohádkových knížkách. Nabízela mu svou ruku. Bál se jí dotknout, aby se mu nerozplynula. Dívala se něj svýma jasně zelenýma očima. Viděl v nich podivný klid a jistotu. Ale ne. Mysl už ho šálí. Vidí to, co chce vidět. Představuje si to a to nemůže. Snový svět je na nic. Nic člověku nedá.
Lehce se dotkl jejích prstů. Sní? Sní vůbec? Ale jistě, jak jinak by se tohle mohlo stát? Třeba byl ten polštář opravdu kouzelný. To v něm teď pracovala jeho celou dobu potlačovaná dětská fantazie a dětská přání, sny, představy ... Nechce už odtud. Klidně by tu už celý život zůstal a jen ji držel za ruku. Její oči ho naplňovaly klidem a on se v nich úplně ztrácel. Náhle ztratil pojem o tom, jestli je to sen nebo skutečnost. Ve kterém světě je teď? Ve kterém?!
Něco ho pošimralo na tváři. Otevřel oči a spatřil mouchu, jak mu sedí na nose. Mouchu? Co tady dělá moucha? A v zimě? Zároveň ucítil podivné teplo, které do něj vnikalo. Vzhlédl. Uviděl nebe a na něm sálající slunce, jak se na něj smálo. Sedl si. Rukou pohladil trávu, na které seděl. Byla měkká a krásně voněla. Cítil všechno. Půdu, zeleň, slunce, teplo, všechno. Podíval se na své ruce. To nebyly ruce desetiletého chlapce ... byly velké a chlupaté, takové jako si pamatoval u svého tatínka. Co nohy? Nejméně o tři čísla větší! Na sobě měl lehkou košili a plátěné kalhoty zastrčené do velkých hnědých kožených bot. Znovu si lehl. Koneckonců, má snad na spěch? V duchu se zasmál. Teď byl bezstarostný. A šťastný ...
Najednou na něj padl stín. Váhavě otevřel oči. Nad ním stála postava muže a smála se na něj. Jeho hlava zastiňovala slunce, takže vypadal jakoby měl svatozář.
,, Dobrý den, '' pozdravil.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji Vám, že jste si našli čas pro komentář na můj blog!