úterý 21. října 2014

Brože

V září jsem byla dva týdny nemocná a tak jsem se dost nudila.Co se dá dělat, aby člověk nemusel z postele a přitom se zabavil? Zkusila jsem něco nového. Vzala jsem zbytky koženek, knoflíky, korálky, jehlu a nit a už jsem se nezastavila...

















sobota 18. října 2014

Manželovo zátiší


Téměř každý večer potkávám manželovo zátiší. Nachází se na kuchyňské lince a skládá se z prázdné lahve od piva, mísy se zbytky nevypukaného popkornu a sem tam i prázdného obalu od dalších dobrůtek. Včera vyměnil prázdnou lahev od piva za prázdný obal od čokolády.
  Co mě ovšem fascinuje, je jeho smysl pro kompozici. Umístění na lince je totiž takřka geniální. Neruší, protože na jedné hromádce to vlastně vypadá uklizeně, kdyby někdo ten večer přišel na návštěvu, ani by ho nenapadlo, že to tam vlastně nemá co dělat. Jak totiž víme, prázdné obaly se vyhazují do tříděného odpadu. Ale to by byla nuda. Mě jeho zátiší baví.

  Nepořádek, který je srovnaný, se totiž umí skvěle maskovat a taková schopnost se cení. Kdo ví, kdy se mi to může hodit. Až nebudu stíhat s úklidem, pověřím manžela srovnáním nepořádku do zátiší.

středa 1. října 2014

Sen Jonatanův XIV - konec

Jonatan najednou stál v zimní krajině. Zhluboka se nadechl ledového vzduchu. Z aleje zasněžených stromů se vynořila skupinka lidí. Dva dospělí a dítě, malý kluk. A za nimi … další osoba, ale držela se opodál, jako by nechtěla, aby byla zahlédnuta.
Muž a žena si sedli na lavičku a obuli lední brusle. To jsou jeho rodiče. Kluk zůstal na lavičce. Rodiče vyjeli na zamrzlé jezero a smáli se na synka. Za lavičku se postavila neznámá postava. Jonatan ji nedokázal nikam zařadit. Náhle se pod matkou prolomil led. Křečovitě se přidržela jeho otce, ale ten se propadl taky. Postava za lavičkou vztáhla ruku a položila ji na rameno synka.
,,Nech toho!‘‘Kříčí Jonatan, ale nikdo neodpovídá. Chce se rozběhnout a pomoct jim, ale nemůže. Je jen divák. Trpící divák, stejně jako tehdy. Cítí ruku na rameni. Otočí hlavu a vidí … muže z medailonku. S láskou až za hrob milovanou Elen. Teď pochopil. Ledy naříznuté, žádná pomoc široko daleko. Jen malý vystrašený kluk.
,, Tak?‘‘ Ozval se náhle Narai. Najednou byli v sále s kamenným trůnem. Úzkými okenními otvory proudily paprsky ranního slunce.
,,Co chcete? Co?!‘‘
Stařec ho chytil pevně za ramena. ,,Uvědom si to. Jsi mocný, do tohoto světa nepatříš, jsi jiný, mohl bych tě učit. S mou pomocí můj kraj rozšíříš, lidé budou tvými loutkami, budou dělat, co budeš chtít, budeš mít, nač pomyslíš! Zabij toho viníka, zabij svého strýce, pomsti rodiče! S mou pomocí to dokážeš.‘‘
Moc je lákadlo. I pro někoho, jako je Jonatan. O jeho slovech ani na chvíli nezapochyboval. Rozhlédl se po síni. Pár kroků od něj seděla Joadin na zemi, zády přitisknutá k chladné kamenné stěně, tvář měla uplakanou. Nad ní stál Ramon s Jadonem, oba s nepřítomným výrazem ve tváři, ale s meči v rukách přichystaní ublížit jí. Jonatan pochopil.
,,Musím, že? Jinak ji nepustíš …‘‘ hlesl a svěsil ramena. Přemýšlej, Jonatane, přemož strach a pochyby. Mám to udělat? Co by na tom bylo špatného? Zachráním ji, a když se od něj nechám učit, najdu toho vraha a pomstím se. Ale za jakou cenu? Zase bych byl osamělý. Jako on. Žije tady sám, široko daleko žádná duše. To samé by potkalo mě. Jonatan zvažoval co má  pro něj větší cenu. Živit v sobě nenávist a pomstít rodiče? Jaký by to byl život a co pak? Měl by pak ještě smysl? Musí být lepší důvod proč žít. Tady poznal něco nového. Přátelskou lásku, důvěru přítele, potřebu něco dokázat, nenechat se vyviklat, narovnat se a jít dál. Z Naraie nic takového necítil. Cítil z něj sobectví, pomstychtivost, škodolibost, nenávist, zlo. Ale přemůže ho? Pohlédl na Ramona a Jadona. Jak je osvobodit? Narai je má ve své moci.
Sáhl na rukojeť Zakkurova meče. Oni jsou bojovníci, proti nim nemá šanci. Nic jiného mu však nezbývá … vytáhl meč a tasil.
,,Nebudu vaším učněm, život má být plný lásky ne nenávisti!“ Zvolal Naraiovi do očí. Narai se začal nahlas smát, mávl rukou na Ramona s Jadonem. Ti se obrátili a šli na Jonatana. Jonatan se opanoval, meč v ruce se přestal třást a náhle ucítil, jak se mu odvaha vlila do žil. Oba zaútočili najednou. Jonatan je stihl odrazit dvěma údery tak rychlými, že Narai nedokázal skrýt údiv a vytřeštil oči. Joadin přestala plakat, s napětím sledovala nerovný boj. Nebo že by nebyl tak nerovný, jak by se mohl zdát? Jonatan bojoval, jako kdyby nebyl jeden, ale také dva. Meč ovládal celé jeho tělo. Rychlými výpady unavoval oba bojovníky. Narai se mezitím ztratil. Jonatan neměl v úmyslu je zabít, přemýšlel, jak by je zneškodnil. Dostali se ke kamennému trůnu. Zpoza trůnu najednou vykoukla Joadin a hodila na Jadona svůj plášť. Když se Jadon snažil ze sebe plášť dostat, Jonatanovi se podařilo uděřit Ramona, ten zakopl o trůn a praštil sebou na zem. Přestal se hýbat. Joadin k němu přiskočila, přiložila ucho na hruď a oddychla si, je jen v bezvědomí. Náhle vykřikla. Jadon se osvobodil, přiskočil zezadu k Jonatanovi a začal ho škrtit tím samým pláštěm. Jonatanovi vypadl meč z ruky. Chytl plášť a snažil se dostat ze sevření. Kopal, bránil se lokty, dělal, co mohl a najednou sevření povolilo. Rychle se obrátil. Do Jadona se teď pustil Ramon. Ztráta vědomí zřejmě zrušila Naraiovu moc nad Ramonem. Jonatan sebral svůj meč a začal hledat Naraie. Ze síně vedly jen dva východy. Ven a na schodiště.
,,Viděla jsem ho utíkat ke schodišti,“ zavolala na něj Joadin.
Jonatan utíkal po schodech, bral je po dvou. Byly to točité schody, vedly totiž do věže. 
,,Narai! Ty se mě snad bojíš,“ smál se Jonatan. Stále utíkal po schodech. Jeho strach už nebyl. Narai ztratil tu poslední zbraň, kterou na něj měl. Do mysli mu vejít nemohl, zkoušel jeho pochyby, jeho temné já, které má každý z nás, záleží jen, kolik mu dá prostoru ve svém srdci. Jonatan ho vytěsnil.
Doběhl na vrcholek věže. Byl to kruh obehnaný nízkou zdí.
,,Právě teď do hradu dobíhají ostatní Ramonovi nohsledové. Poslouchají mě. Joadin to nepřežije,“ řekl klidně Narai, který stál opíraje se o zídku. ,,Jestli ji chceš zachránit, budeš mě muset zabít, jinak je nezastavíš.“
Jonatan se podíval dolů a viděl muže, jak se prodírají lesem směrem k bráně hradu. Dlouho se nerozmýšlel. Narai je o hodně starší než on, má jen svou tělesnou sílu, má proti němu šanci. Rozběhl se na něj s mečem připraveným k smrtelnému úderu. Narai překvapivě hbitě uskočil a taky vytáhl meč. Jonatan zůstal na chvíli stát, přemýšlel.
,,Důvěřuji ti,“ řekl jakoby nikomu. Znovu se rozběhl, tentokrát Narai uhnout nestihl a utržil ránu na ruce. Jonatan toho využil, zaútočil znovu a prudčeji, Narai se nestačil divit. Kde se to v něm vzalo? Jonatanovi se dokonce podařilo vyrazit mu zbraň z ruky a zahnal ho k okraji zídky. Najednou Narai začal prosit o život.
,,Nechám Vás odejít, jen mě nezabíjej,“žadonil.
,,Odvolej ihned Ramonovy muže!
,,Dobře,“ řekl Narai a zavřel na chvíli oči. Pak je otevřel. ,,Přesvědč se sám.“
Jonatan se opatrně naklonil u zídky, aby viděl, jestli muži odcházejí. Náhle cítil, že se zídka propadá, ztrácel rovnováhu, chytil se Naraie. Ten se ho snažil od sebe odstrčit, ale Jonatan držel pevně.
Kdybyste teď stáli tam, kde Ramon, tedy pod věží, uslyšeli byste ohlušující řev člověka padajícího z věže. Ramon ještě neslyšel nic hlasitějšího a děsivějšího. Kousek od něj dopadlo tělo. Zdálo se mu úplně roztříštěné. Kolem něj ležely kusy zdi. Pohlédl nahoru a viděl člověka visícího na kraji vrcholku věže.
,,Pane, chyťte se mě!“Zavolala Joadin na Jonatana držícího se za drolivé zbytky zídky. Nahmatala jeho ruku, lehla si a zabrala, jak nejvíce mohla. Jonatan se snažil najít nohama nějakou oporu. To se mu nakonec podařilo a on s pomocí Joadin vylezl nahoru. Nahoře si lehl a prudce oddychoval. Byl už smířený s tím, že zemře. Po tváři se mu začaly koulet slzy. Začal se pronikavě smát a stejně tak Joadin. Pořád se drželi za ruku, leželi v prachu a smáli se.

,,Pššt, Jonatane, ať neprobudíš ostatní,‘‘ slyšel Jonatan těsně u svého ucha. Ruku měl stále v něčí dlani.  Otevřel oči. Kolem něj leželi malí kluci ve svých postýlkách a lehce oddychovali, sem tam někdo zachrapkal.
,,Co to má být?‘‘ Rozčiloval se. ,, Proč jsem zase tady? Co jsi mi to udělala?‘‘
,, Jonatane, ‚‘‘začala Joadin sedíc na okraji jeho postele, ,, byl jsi velmi statečný, víš to?‘‘
,, K čemu mi to je? Jsem zase jen malý kluk v sirotčinci. Nic se nezměnilo.‘‘
,, Nemáš pravdu. Rozhlédni se. Nikdo z dětí, které tu spí, si svůj život nevybralo, prostě tak dopadli. Můžeš si vzdychat a litovat se nebo toho využiješ a postavíš se těžkostem čelem. Vždyť už jsi to jednou udělal…právě před chvílí. Zachránil jsi druhým život a porazil Naraie. Co jsi prožil, nebyl sen. Byl to trochu jiný život, jaký zažívají děti, než dospějí a ztratí potřebnou míru fantazie a nevinnosti. I já jsem skutečná, ale jen pro tebe.
            Jonatane, jsi odvážný po otci a rozumný po matce. Umíš se rozhodovat správně, máš v sobě dobrotu. Vždy, když tě přepadnou pocity méněcennosti a je ti smutno, vzpomeň si, co jsi dokázal! Naraie má každý v sobě, jsou to špatné úmysly a vlastnosti, které se snaží dostat na povrch přes to, co prožíváme. Ty jsi to však nedovolil, i když se to zdálo, jako snazší cesta.
            Už budu muset jít.‘‘ Pustila Jonatanovi ruku. Ten ji však zadržel.
,,Vrátím se tam někdy?‘‘
,,Když bude třeba a nezapomeneš, tak ano.‘‘
,,Nezapomenu,‘‘ slíbil.
Naposledy se na sebe podívali a Joadin zmizela. Jonatan usnul. Kdybyste ho teď mohli vidět, líbilo by se Vám, jak se ve spánku spokojeně usmívá.

Sen Jonatanův XIII.

 Do tábora vběhl Ramon. Muži na něj udiveně zírali, takového ho neznají - roztržitého, zmateného, v očích zlo. Raději se mu klidili z cesty.
„Jadone!“Křikl mezi muže. Od jednoho z ohňů se zvedl urostlý bojovník ve středních letech. Přiběhl k Ramonovi.
„Vyber dva muže, pomohou mi najít Joadin.“
„A kde vlastně je? Už dávno jsem si všiml, že její kůň je opuštěný.“
„Je v lese, sám jsem ji tam poslal.“
Jadon se dál neptal a oslovil dva bratry, Daniela a Davida, ať s ním doprovázejí Ramona.

Navzdory tmě Ramon věděl kudy jít. Utíkal mezi stromy a keři, bratři s Jadonem mu sotva stačili. Za chvíli se před nimi objevila další mýtinka, o poznání menší než ta jejich. Uslyšeli jakési vrčení. David Ramona předběhl, aby zjistil jeho původ. Najednou uslyšeli Davida křičet. Když ho doběhli, Daniel se zděsil. Na zemi ležel jeho bratr zakrvácený a u něj stál naježený vlk. Opodál na mýtině byli další vlci, kteří obklopovali dva osamělé lidi, chlapce a dívku. Když vlci uviděli Ramona, okamžitě přestali vrčet a nechali ho vejít mezi ně. Věděl, že čekají na něho, až si převezme jejich zajatce.
„Pane!“Zvolala Joadin.
„Joadin, pojď ke mně. Všechno už je v pořádku, není se čeho bát.“ Říkal, vztahuje k ní ruce. Rozběhla se k němu a on ji chytil za ruku.
„Kdo je to?“ Zeptal se Ramon.
,,Nevím. Potkala jsem ho tady. Co se stalo? Už jsi něco zjistil? Jsme v bezpečí?‘‘Ptala se rychle.
,,Joadin pojď, nic ti nehrozí, můžeš mi věřit.‘‘ Těšil ji Ramon.
,,Kam jde ona, tam jdu já, ‚‘‘ ozval se najednou Jonatan, ,,nenechám ji už samotnou, musím ji přivést zpátky k jejímu bratrovi!‘‘
,,Ty znáš mého bratra? A kde je?‘‘
,,Ilai je zraněný. Ale je o něj postaráno. Zavedu tě k němu.‘‘
Ramonovi docházela trpělivost. Najednou vytáhl meč a přiložil ho ke krku Joadin. Ta se lekla a začala sténat. Jonatan dlouho nepřemýšlel a vytáhl i svou zbraň.
,,Pusť ji, pane, nechci se bít.‘‘ Pokoušel se Jonatan o domluvu.
,,Já, já myslela, že … že ti m-můžu důvěřovat,‘‘ vzlykala Joadin.
,,Ticho! Ty se teď vzdáš, jinak ji teď hned podříznu a pak už ti to stejně bude jedno, nebudeš mít koho zachraňovat a tady zůstaneš navždy, nikdy se z tohoto kraje nedostaneš, o to se postarám,‘‘ hrozil mu Ramon.
Jonatan sklonil meč, vrátil ho do pochvy a zvedl ruce. Jadon ho popostřčil a vyšli směrem k hradu. Daniel zůstal s umírajícím bratrem. Držel ho za ruku a zpíval mu. Děje, který se teď odehrál si ve smutku ani nevšiml. Mezitím začalo svítat.


Narai stál na nádvoří přikrytý stínem a čekal. Cítil, že se blíží. Poslušná mysl Ramona, potom jedna zmatená a … ta třetí. Uvědomoval si jen její existenci, nic než to. Tři postavy prošly bránou a zastavily se. Narai vyšel ze stínu. Kráčel k Jonatanovi, za nímž stál Jadon s připraveným mečem. Jonatanovi se na chvíli stáhlo hrdlo úzkostí, začal zrychleně dýchat, přitom si všiml čarodějova úsměvu. Musím se uklidnit, jemu se můj strach líbí, to mu nedopřeju, říkal si v duchu a pozvolna vydechl. Krk se uvolnil, hlava se napřímila a jeho oči se setkaly s Naraiovými bez známky strachu.
,,Ty sem nepatříš, že?‘‘ Promluvil Narai na Jonatana klidně.
,,Co mi chcete?! Nechte nás oba být!‘‘ Joadin křičela na Naraie. Ten se po ní ohlédl. Teď ne. Teď nechce žádné komplikace, musí to počkat, potřebuje se soustředit. Kývl na Ramona a ten Joadin udeřil až spadla na zem. Jonatan se přestal ovládat a chtěl se vrhnout Joadin na pomoc, ale nohy ho neposlouchaly. Začala ho bolet hlava.
,,Když budu chtít, zabije ji. Není těžké ho ovládat. Za to tebe…to je oříšek. Teď jsi však projevil slabost a to je dobře … pro mě je to dobře…‘‘ Poslední slova dokončil se zlomyslným úsměvem.
Bolest hlavy se stupňovala a Jonatan měl potíže souvisle přemýšlet.

Sen Jonatanův XII.

Část čtvrtá - Největší boj

 Lesem se prodírala temná postava. Stoupala vzhůru po svahu, opírala si ruce o stromy, až se nehty zarývaly do kůry, nohy klouzaly po vlhkém listí a bahně. Zanedlouho se objevil hrad v celé své velikosti. Tu osobu od něj dělil jen vodní příkop, nyní vyschlý, avšak stále dost hluboký a zarostlý hlubokým trnovým houštím. Přes příkop však už byl spuštěn most. Výborně, pomyslel si Ramon, takže už mě čeká.
   Přešel jej tedy. Na nádvoří za branou našel loučemi osvětlený vchod a uvnitř kamenné točité schodiště. Vyšel tedy nahoru. Na odpočívadle byly jediné dveře. Za nimi spatřil obrovskou síň. V šeru sotva viděl, ale svit měsíce z vysokých oken mu pomohl rozeznat obrysy osoby sedící na jakémsi kamenném křesle.
„Kde je?“ Zeptal se Narai místo pozdravu.
„V táboře,“odsekl Ramon.
Narai mlčel. Nepotřeboval řeč, nepotřeboval přesvědčování ani příkazy, aby se něco dozvěděl. Zavřel oči. Ramon v tichu čekal, co bude.
„Pane, …,“prolomil pak ticho, ale více toho už neřekl, neboť se svalil na zem. Nebyl však mrtvý. Mrtví bolest necítí. Ale on ji cítil. Prostupovala celým jeho tělem. Byla jako exploze tisíce jehliček zabodávajících se mu do kůže a do hlavy. Přinutila ho zahryznout se do rtu, až v ústech ucítil pachuť krve.  Svíjel se na zemi, rukama si tiskl čelo a přál si, ať už to skončí. Klidně i smrtí, jen ať to skončí …
„Smrt?“ Podivil se Narai. „Moc jednoduché.“ Vztáhl ruce, znovu zavřel oči a nechal je poklesnout. Bolest utichla. Ztratila se. Ramon ležel na zemi, v těle i v hlavě prázdno. Tupě zíral do vysokého stropu utápějícího se v šeru. Teď se Narai konečně zvedl, došel až k němu a položil mu ruku na čelo. Síní se nesl šepot vycházející z Naraiových úst.

12. Jonatan se cítil unavený a toužil po odpočinku, ale podvědomě věděl, že už není čas. Skoro na koni usínal. Už dávno si všiml, že kůň jde jakoby sám. I když chtěl změnit směr, zvíře se nedalo, jakoby vědělo samo, kudy jet.
  Krátce po půlnoci dorazil k hustému houští, za nímž spatřil světla ohňů. Byli to od hranic kraje první lidé, které potkal, a tak se trochu divil. Prohlédl si je za křovím blíže a poznal, že to zřejmě taky nebudou místní, ale lidé z daleka. Co však dělají tady? Pozorně se rozhlédl kolem a taky nahoru, až spatřil hrad. Vůbec však nevěděl, co má dělat. Má najít Joadin, to ano … nejsou ti lidé její únosci? Ženu mezi nimi ale neviděl … třeba je tam nahoře. Mýtinou ale jít nemůže, tam jsou oni. Ohlédl se za sebe. Les. Může je přes něj obejít. Koně uvázal a vběhl do temnoty lesa.
  Jonatan trochu přecenil svůj orientační smysl. Tápal ve tmě mezi stromy a přál si, aby už svítalo. Na chvíli se zastavil a přemýšlel kudy dál, když zaslechl jemné prasknutí. Jistě, les je plný zvuků, obzvláště v noci, ale tohle bylo prasknutí větve od lidského šlápnutí, ne to lehoučké jako od zvířete. Zkusil jít jeho směrem, slyšel šustot, jakoby od látky až zahlédl něco nečekaného. Byl to cíp sukně mizící za hustý porost nízkých keřů. Rozběhl se za ním. Pak už neviděl jenom cíp sukně, ale sukni celou, ba i jakousi dívku, co za ni tahá a snaží se vyprostit ze spárů houští. Když ho spatřila, začala rvát sukni ještě zuřivěji.
„Neboj se!“ Chtěl ji uklidnit. „Jak se jmenuješ?“
Dívka se snažila popadnout dech. „Joadin,“hlesla.
Jonatan zůstal ohromeně stát.

Sen Jonatanův XI.

Uprostřed v tmavé síni seděl na židli připomínající trůn postarší muž s hlavou v dlaních. Náhle se napřímil. JEHO mysl sice ovládat nedokáže, ale ostatních ano ... Ty zvířecí jsou nejjednodušší. Řídí se pouze instinkty, je tedy snadné je k něčemu přimět. Potlačit jejich potřeby … i za cenu života. Ten pro něj stejně nemá cenu.
Už brzy bude mít svou oběť tady. Joadin. Trvalo mu to velmi dlouho, dostat se jí do hlavy. Je silná a ani tak se mu ji nedaří plně využít, zkusit co vydrží. Až ji bude mít blízko sebe, uvidí. Ona je však jen vodítko, bez kterého by sem toho psa nedostal.
11. Prudké polední slunce konečně povolilo a přesunulo se blíže k západu. Ramon a jeho žoldáci už téměř stáli na hranicích El Joenaie. Čím blíže byli, tím více v nich rostla zvědavost a touha dosáhnout svého cíle, vidět toho tajemného a bájemi opředeného mága.
   Joadin však měla pocity zcela jiné. Místo zvědavosti obavu a místo touhy strach. Navenek se sice snažila vypadat klidně a vyrovnaně, ale uvnitř se vrtělo vystrašené zvíře. A co dělají vystrašená zvířata? Útočí. K tomu však  Joadin neměla sílu ani chuť. Chtělo se jí plakat. Všechna odvaha ji opustila. Nahlas si povzdechla. V zádech po celou cestu cítila čísi oči, ale nechtěla se ohlédnout. Zastavili.
   Joadin zůstala sedět na koni, ale všichni ostatní z nich seskočili a dívali se kamsi nahoru. Na pohorku nad nimi se objevila postava muže. Joadin v něm poznala Ramona. Prostorem se rozlehl jeho hluboký a silný hlas.
,,Chci vám říct, že už za chvíli dostaneme svou odměnu …,“ z davu se ozval nadšený jásot, ,,ale tam, kam jedeme, se ještě žádný bojovník neodvážil, neboť proti kouzlům a čárům nemají meče šanci, a tak vás chci varovat! Narai je nebezpečný, musíme být proto opatrní a nikomu ani ničemu nevěřit! Jeďme tedy za svou odměnou!“
 Dav se rozprchl, každý ke svému koni a Ramon sešel dolů, aby mohl jet v čele. Zastavil se však ještě u Joadin. Krátce na ni pohlédl. Joadin nevěděla, co si má myslet, ale stiskla mu ruku. Lekla se, co to udělala, avšak Ramon její stisk opětoval. To málo stačilo, aby Joadin znovu nabyla své ztracené odvahy i síly. Její život ještě nemá skončit.

 Narai sídlí téměř v samém středu kraje El Joenai. A v okolí snad dvaceti mil nebyl takovou dlouhou dobu spatřen žádný člověk, že už si nikdo ani nepamatuje, kdy jeho neoficiální vláda nad krajem začala. První obyvatelé tohoto prokletého kraje žijí až na samém jeho okraji. A právě těchto obyvatel se Ramon zeptal na další směr cesty. Vyslechl si od nich ještě nezbytná varování a kdejaké báchorky a pak s celou svou družinou pokračoval dál.
  Než spatřili první obrysy Naraiova tajemného doupěte, byla už noc. Ramon poručil zastavit, aby si mohli před ránem trochu odpočinout. Ostatní rozbili tábor na malé mýtině pod kopcem, kde stál zdánlivě opuštěný hrad.
  Ramon přemýšlel co dál. Stál uprostřed té mýtiny, pozoroval své muže a naslouchal zvukům linoucím se z nedalekého lesa. Pak se zadíval nad sebe, na oblohu, když mu pohled sklouzl o něco níže, spatřil věž Naraiova hradu. V té chvíli se rozhodl.
  Joadin jen nerozhodně stála vedle svého koně. Nepřítomně jej hladila po šíji a stejně jako Ramon přemýšlela co dělat dál. Má utéct? Teď má jistě šanci, nikdo na ni nedává pozor. Opravdu nikdo? Rozhlédla se kolem. Všichni se něčemu věnovali, až na … Ramona. Upřeně se na ni díval a najednou k ní vykročil. Šance k útěku byla pryč. Joadin svěsila hlavu. A opravdu by utekla?
,,Joadin,“oslovil ji blížící se Ramon, ,,Joadin, schovej se. Neutíkej, prosím, ale schovej se. Může to být nebezpečné a ještě tě mohu potřebovat. Nechci, aby se ti něco stalo. Popravdě nechápu, proč tě Narai chce. Ale chci to zjistit.“
„Ale kam se mám schovat?!“
Ramon obrátil Joadin tváří k lesu. Kývla, že rozumí a rozběhla se pryč.

Sen Jonatanův X.

Ani ne za půl hodiny už klepal na těžké okované dveře. Pozorně si prohlédl klepátko. Kladivo se zkříženými meči. Ze dveří vykoukla hlava malého chlapce a pokynutím ho pozvala dál. Vešel do malé světnice, kde byl jeden stůl s lavicí, ale hoch ho vedl dál. Ocitl se v prostorné kovárně. Hoch odběhl a Jonatan osaměl. Tedy...skoro. Všude kolem byli kluci o ně větší než jeho průvodce a opracovávali nějakou věc, kterou přes tolik lidí nemohl ani zahlédnout, ať se snažil sebevíc.
  Něčí ruka mu stiskla rameno a on sebou trhl.
 ,,Promiňte, nechtěl jsem vás vylekat,“omlouval se kovář a Jonatan v něm s potěšením našel právě onoho muže, který jim poradil hostinec U bílého jednorožce.
 ,,Ne, to je v pořádku. Paní hostinská mě sem poslala.“
 ,,Ach, moje sestřenka … kde máte společníka?“ Podivil se kovář. Jonatan mu vypověděl, co se stalo.
 ,,Ach to je mi líto …, ale proč jste u mě?“
 ,,Potřeboval bych zbraň-tedy meč a tohle místo je jejich výrobou přece tak proslulé...“ Jak Jonatan doufal, kováře tato slova potěšila.
 ,,Nač ho potřebujete?“
Jonatan se zdráhal odpovědět. Co mu má říct?
 ,, Musím někomu zachránit život,“řekl pak.
 ,,Ach tak … dobrodružství já rád,“ mrkl na něj kovář, ,,zvlášť, když na konci čeká nějaká odměna.“
Jonatan pochopil. ,,No, já vlastně ani nevím, jak ta žena vypadá.“
 ,,Tak to chce odvahu,“zachechtal se kovář a plácl ho silně do zad až se Jonatan zapotácel. ,,Pojď, ukáži ti zboží.“
Vedl jej zpátky do místnosti se stolem a lavicí a pak k dalším dveřím. Otevřel je. Jonatan si na chvíli musel zakrýt oči. Když se znovu podíval, viděl záblesky slunečního svitu, který sem dopadal přes zamřížovaná okna. Divil se, že se tak odrážejí.
 ,, To jsou naše nejlepší výrobky,“ řekl s pýchou kovář.
Jonatan vešel dovnitř a začal obcházet jednotlivé podstavce s meči. ,,Jsou překrásné,“vydechl. Bral je do rukou, ohmatával je, zkoušel v rukách a každý mu přitom připadal lepší než ten předešlý. Kovář se na něj s potěšením díval, ruce za zády, na tváři zlomyslný úsměv.
Náhle, jako stín se u něj objevil ten chlapec a podával mu něco podlouhlého zabalené do hrubého plátna. Kovář předmět převzal a pochválil chlapce za dobrý nápad. Rozložil jej na zem a zavolal na Jonatana. Jonatan  uchvácen tou krásou k němu nepřítomně přešel. Pohlédl na předmět na podlaze. Oproti tomu, co teď viděl, byl tohle ten nejošklivější meč, jaký kdy …
 ,,Vem si ho do ruky,“vyrušil ho kovář. Jonatan poslechl. Překvapilo ho jaký má tenhle nehezký meč švih a ačkoli čekal, že bude tupý, nešikovně se řízl.
 ,,To je vůbec první meč, jenž zde byl vyroben.“ Poznamenal kovář.
 ,,Jak to, že je tak lehký a přitom se chová jako ten nejtěžší?“
 ,,To nevíme. Vyrobil jej sám Zakkur …,“a už se nadechoval objasnit tu dlouho historii o příchodu neznámého muže, jeho předka, když se Jonatan ozval, že ví, oč jde. Kovář zamrkal. Tak tentokrát ne. Nechal poklesnout ruce a předal  mu tedy ten vzácný dar.
 ,,Opatruj ho dobře. Myslím, že ti hodně poslouží,“kovář teď k němu přistoupil ještě blíž, ,,víš, myslím si, že to, co jej tvoří, není jen kov … myslím si, že je v něm i jakási síla, ne, neušklíbej se, opravdu! Když už byl Zakkur příliš stár na to, aby dokázal ještě pracovat jako kovář, nějak ztratil smysl...víš, smysl života. To, co tak miloval-kovářství-mu bylo najednou odepřeno, kus jeho bytí byl odtrhnut a on věděl, že už se mu jeho síla nevrátí. Jednou, bylo to hned po ránu, přikázal, aby mu tento meč donesli. Pak všechny vykázal ven. Když se však dlouho neozýval, šla se na něj podívat jeho manželka. Našla jej mrtvého. Říkala, že vypadal jako by z něj někdo vysál všechen život. A říká se, že ho vnesl do tohoto neživého kousku hmoty.“ Kovář se významně odmlčel.
  ,,V tom případě si ho nemohu vzít,“ řekl Jonatan rozhodně.
  ,,Ale rád bys ho měl …,“mrkl na něj kovář.
Jonatan se zarděl. A jak! Jak rád by ho třímal ve svých rukách … ale najednou mu to připadalo nepatřičné. On, úplný cizinec, možná dokonce z jiného světa a měl by vlastnit tak vzácnou věc, se kterou ještě ani neumí zacházet? Přesto ho to velmi lákalo … ale co za něj?
 ,,Ale co za něj?“Vyslovil nakonec nahlas.
Kovář se zamyslel. Co za něj … peněz má, že neví co s nimi. Ale zase, ztratit takovou památku po Zakkurovi  …
  ,,Víš … on má nevyčíslitelnou hodnotu, nedá se koupit za peníze. Ale něco mě napadlo … půjčím ti ho. To by si jistě Zakkur přál. Když už do něj dal svou sílu, svého ducha … nechme ho promluvit, ještě jednou, naposledy.“ S tím se na Jonatana usmál a meč v jeho rukou láskyplně pohladil. Jonatan nebyl schopen slova. Ale když už to tak je, ať to dopadne jak má. Rozhodně meč uchopil a vložil do pochvy, kterou si pak ovázal kolem pasu.
   Když znovu usedl na koně, očekával, že pojede tentokrát už pomaleji, protože nebylo dost času, aby si jeho kůň odpočal, ale ten vyrazil s tak překvapivou svižností a sílou vpřed, že Jonatan málem spadl. S těmi zvířaty je tady něco v nepořádku, pomyslel si. První bezdůvodné napadení vlky a teď tohle. Znovu koně pobídl a vyrazil na sever. Směrem k El Joenai. Ale to nevěděl. 

Sen Jonatanův IX.

Zastavili se před branami města. Ilai cestou Jonatanovi vyprávěl o historii města. Dříve to byla jen obyčejná vesnice, prostě jako každá jiná. Jak pověst praví, přesně na tom místě, kde teď stojí, zabouchal na bránu vysílený muž a žádal o nocleh. Zdejší dobří obyvatelé se jej ihned ujali a on se jim odvděčil. Odvděčil se jim svým uměním zpracovávat kovy založil si zde kovárnu. Postupem času se jeho věhlas rozšířil i do ostatních krajů a do vsi se začali sjíždět obchodníci, proudily sem peníze a vesnice začala vzkvétat. Společně s obchodníky přicházeli i bojovníci a rytíři, a tak se kovář přeorientoval na výrobu mečů. Ty nejlepší kousky v rukou hrdinů pocházejí právě odsud.
,,Není lepšího místa pro koupi zbraně,“zakončil Ilai své vyprávění.
Vjeli dovnitř. Po pár metrech Jonatanovi strašně zakručelo v břiše. A Ilai rozhodl, že v prvním hostinci, který uvidí, se nají. Jonatan nic nenamítal, ba naopak se již velmi těšil na pořádný oběd. Zeptali se se nějakého spěchajícího muže s plnovousem na nejbližší hospodu. Poradil jim pohostinství U bílého jednorožce. Prý tam dobře vaří a mají nejlepší pivo ve městě.
,,U bílého jednorožce?“Podivil se Jonatan. ,,To nezní … no … nehodí se mi to zrovna na hospodu...“
,,Taky, že to tam řídí žena. Omluvte mě, ale teď už opravdu musím jít. Sbohem.“ Zamával jim na rozloučenou.
,,Sbohem!“ Opětovali mu.
Hostinec lehce našli, každý věděl, kde se nachází a ochotně jim poradil. Koně uvázali venku a vešli dovnitř těžkými dubovými dveřmi. Za pultem stála žena ve středních letech a utírala sklenice. Zvedla oči. Usmála se. Jonatanovi ten úsměv připomněl maminku. Zavrtěl prudce hlavou.
,,Dobré poledne,“zdravila je, ,,dáte si něco k obědu?“
,,Dobré, dobré, to víte, že dáme. Máme už ukrutný hlad.'' Na důkaz se mu ozval žaludek a hostinskou to rozesmálo.
,,Jak to, že je tu tak prázdno?“ Zeptal se Jonatan.
,,Pane, to je ještě brzo, tady se chodí na oběd až dlouho po poledni, protože jsme tady takoví spáči, víte?“
Jonatanovi byl po obědě moc dobře. Dobré jídlo, dobré pití a to místo … už chápal, proč jsou právě tady. Bíle omítnuté stěny s vysokými okny, přes které pronikalo slunce. Mezi nimi visely obrazy. Krajinky či portréty. Se zvědavostí se na portréty dlouze díval. Byly si všechny totiž podobné. Na všech kromě jednoho byly samé ženy. Byl v koutě a byl na něm muž. Osmahlá tvář, jakoby od kouře, šedé vlasy střižené velmi na krátko, živé modré oči, dlouhý nos, vrásky kolem úzkých úst, po nimiž začínala bradka prokvetlá bílými vousy. Na jazyk se mu draly otázky, ale než je stačil vyslovit, přikročila k němu hostinská a začal ukazovat na portréty. Tohle byla její matka, tohle babička … časem se dostala k obraz v koutě a významně se na Jonatana podívala. Pohladila malbu konečky prstů.
,,Můj prapradědeček,“řekla tiše. ,,Asi znáte tu pověst, že? Právě se díváte na onoho významného muže z našich dějin. Kovář Zakkur. To on založil společně se svou manželkou tohle místo,“rozhodila rukama po pokoji.
,,Au!“Ozval se najednou Ilai. Sáhl si na zranění a cítil, jak mu ruka pulzuje. Byla celá horká jako rozpálená kamna.
,,Ilai, co se děje?“Ptal se Jonatan vyděšeně.
Hostinská si ruku pozorně prohlédla. Něco si přitom mumlala a kroutila hlavou. Znova a znovu ohmatávala ránu nevšímajíce si sykajícího Ilaie. Po nějaké době pak prohlásila:,,To je zlé, chlapci,“ a odběhla kamsi dozadu. Jonatan se za ní díval a pak se obrátil na Ilaie. ,,Proč jsi neřekl, že tě to bolí? Podíval bych se ti na to.“
,,Nevšímal jsem si toho. Myslel jsem, že to přejde a potom … stejně by se s tím nedalo nic dělat, takhle na cestě …,“ znovu sykl.
,,Ale co si teď bez tebe počnu? A co Joadin?“
Ilai se pokoušel uklidnit. Co si myslí? Že na to nepomyslel? Proč asi o té bolesti byl zticha?
,,Jonatane,“začal pak, ,, věřím ti!“ Zdravou rukou ho chytil za rameno. ,,Vždyť v noci jsi prokázal více rozvahy než já. Já jsem strachem úplně ztuhl, a proto se stalo tohle, „pohlédl na svou ruku, ,,třeba se to do večera zlepší.“ Dlouze si povzdechl.
Jonatan mlčel. Zvládne to kdyžtak sám? Vždyť to tu ani nezná. Neví cíl cesty, neví nic! Tohle má být snad noční můra?! A je to vůbec sen? Co je REALITA?
Jak se hostinská vracela, viděla Jonatana jak má hlavu v dlaních a Ilaie dívajícího se tupě do zdi. Sáhla mu na čelo.
,,Chlapče! Vždyť ty máš horečku!“
,,Je mi špatně …,“vypravil ze sebe Ilai.
,,Pomoz mi ho dovést do pokoje, který jsem připravila,“ řekla Jonatanovi.
Nahoře jej uložili do postele a přikryli až po bradu. Jonatan se rozhlédl po pokoji. Všude byly krásně zpracované kovy. Jako nohy od masivního stolku, jako okrasné svícny, garnýže, lampičky...působilo to studeně a zároveň teple...
Vyšli ven a zavřeli za sebou dveře.
,,Obávám se, že tvůj přítel se nezvedne dříve jak za dva dny. Kdoví, jestli se zítra probudí ...“
,,Ale my musíme dál, závisí na tom život!“
,,V tom případě musíš jít sám. Nebo by šlo o životy dva,“ řekla hostinská a dala si ruce v bok. Jonatan těžce dosedl na lavici.
,,Budu se ti mezitím o něj starat,“ promluvila po chvíli. Jonatan se na ni podíval a pak přikývl. Musí dál. Kdyby se Joadin něco stalo, byla by to i jeho vina. I když ji ani nezná...nesmí zklamat přítele.

Sen Jonatanův VIII.

Někdo jí odhrnul vlasy z čela, cítila to. Na tváři ji pohladil vlahý ranní vzduch a nesmělé dotyky slunečních paprsků. Ale zdráhala se otevřít oči. Nechtělo se jí opouštět příjemnou náruč spánku, kdy člověk zapomene na problémy, obavy a nejistotu událostí příštího dne. Chvíli ještě ležela, hlavu položenou na mechu vedle kamene, o nějž opřená předchozího dne usnula. Deku si přitáhla až k bradě...DEKU? Kde ji vzala? Je si jistá, že s ní včera neusínala. Někdo ji musel přikrýt...a ten někdo, ten někdo teď právě u ní sedí a odhrnuje jí vlasy z čela. Zoufale už chtěla zvědavostí otevřít oči, když tu jí dal někdo záminku pořádným šťouchem do ramene. Otočila hlavu a spatřila muže s mladým, přesto unaveně vypadajícím obličejem. Tvář mu rámovaly rozčepýřené husté černé vlasy. To je on, jejich vůdce.
,,Už je čas“, řekl. Nabídl jí ruku. Chopila se jí a vstala. Pomyslel si, že ten vztek už z ní snad vyprchal. Ještě včera by na něj určitě s chutí plivla. Je to rozumná holka.
Čeká je už jen kousek cesty. Kousek cesty k odměně a k návratu domů. A pak zase...další úkol. Kolik mu vynese tentokrát? Teď není čas na to myslet. Teď má jiné starosti. Jako zkušený bojovník ví, že nepřítel se nemá podceňovat. Narai sice není nepřítel, ale je nevypočítatelný. Skoro nic o něm neví, a to je právě špatné...existují jen dohady, báchorky, legendy. A ty jsou vlivem strachu často dost nadnesené. Nedá se jim věřit. Lepší je stát tváří v tvář pravdě. Kdyby však Ramon pravdu znal, snad by raději zůstal v nevědomosti...
Pomohl ji na koně, ale otěže si přitáhl k sobě. Ještě pořád ji nevěří. Kdoví čeho je schopna. Neví co ji u Naraie čeká a ani ho to nezajímá. Proti své vůli o tom však začal přemýšlet...Nač ji chce? Nač? Na co taková malá žába...jemu, šedivému staříkovi. Nebo že by se ještě necítil tak starý? Ušklíbl se nad tou představou. Zároveň se ho zmocnila jakási...ano, starost. O ni. O ni? Copak je její starší bratr? Bratříček … ano, bratříček, který má starost o svou malou sestřičku. A je to jen starost? Kolik jí vůbec může být … tak sedmnáct, možná víc, řekl by.
Vyjeli. On v čele a za ním zajatkyně. Nemusí hnát. Město Bebai už mají za zády, žádné komplikace se nevyskytly a i slunce už se po chladivém ránu pěkně rozehřálo. Do večera jsou v cíli. V mysli se mu začal rodit plán. Musí být přece obezřetní...
Jadon dojel Ramona a srovnal krok s jeho koněm. Sdělil mu své obavy o budoucnosti jejich cesty. Jak ho má Ramon rád! Vidí do něj, vidí a cítí jeho myšlenky, už od dětství. Jadon je sice o trochu starší, ale rozumí si s ním, jako s nikým jiným. Kolikrát mu už zachránil kůži. Ať svou radou nebo silou. Naprosto mu věří a svěřil by mu i svůj život. Otěže dívčina koně předal jinému a objel s Jadonem celý útvar až na konec, kde mu tak, aby je ostatní neslyšeli, vypověděl svůj plán...

Sen Jonatanův VII.

Část třetí - Narai

Jak svítalo vysokým oknem ve východní stěně rytířského sálu, podlaha se začala probarvovat slunečním jasem, ve kterém si poletovala zrnka prachu. Najednou, jakoby se polekala, rozptýlila se do stran. Paprsky slunce na okamžik dopadly na čísi plášť. Postava se otočila směrem ke světlu. Je to starý muž. Avšak stále vzpřímený, statné postavy ,s vrásčitým obličejem a bradkou prokvetlou bílými vousy. Zračí se v něm odhodlanost, což dokazují pevně semknuté rty do úzké čárky a oči, oči jsou malé, hluboko posazené, vypadají jen jako dvě štěrbinky. Kdo by se mu chtěl do těch očí podívat, musel by se hodně namáhat. Narai už také dlouho nikomu do očí nepohlédl. Jednak to nemá zapotřebí, protože on zná mnohá tajemství a záhady života, bytí a lidského nitra, a jednak … nikdo takový tu ani není. Už dlouho. Žije tu sám. Sám se svými knihami, z nichž mnohé jsou temného a nebezpečného rázu.
On nechce ji. Chce jeho. Potřeboval ho sem nalákat. Sotva se tady, v tomto světě objevil, nemá klid. Nemůže spát, útroby jej svírají a nejistota nahlodává. To všechno kvůli němu!
Dostat ho sem nebylo těžké. Ten jeho společník není složitý. Bylo velmi lehké se ho zmocnit. I když...ne s takovou silou. Přece jenom je to dálka.
Narai se teď spokojeně zašklebil. Je ve svém živlu. Umí člověka přečíst jako knihu. Ví, jak ho přesvědčit, zmanipulovat, vyprovokovat, umí rozesmutnit, zdeptat, týrat, mučit … Ale! Ano, ale, ale na toho chlapce je krátký! Jako by ani nebyl odsud. Ne, není. Určitě není.
Musí ho poznat! Do hloubky jej rozebrat, dostat se do něj, prostě ho zničit! Odolávat pro něj znamená nepřímo ohrožovat. Jej a jeho moc po celém kraji! Dokáže nahlédnout do srdce kohokoliv, jen ne do jeho. Anebo...nebo by mu mohl ještě pomoci... Tenhle kraj je pro něj příliš malý, příliš těsný ...V jeho očích se zablýsklo. Po menším souboji … kdyby se stal povolným ...mohl by mu v jeho záměrech ještě posloužit. Oči znovu stáhl do úzkých štěrbin a na tváři se mu objevil zlomyslný škleb. Ta myšlenka mu připomněla-co ti vlci? Doufá, že je popohnali. Všechno jde podle plánu …